Pierre Chammassian, libanonský arménský komik, herec a stand 'up umělec, je dobře známý mezi arabským a arménským publikem v Libanonu a v celé arménské diaspoře.
Pierre Dac, narozený jako André Isaac 15. srpna 1893 v Châlons-sur-Marne ve Francii, byl francouzský humorista. Jeho rodina, původem z Alsaska (Uttenheim a Niederbronn-les-Bains), měla židovské kořeny a emigrovala po prusko-francouzské válce. Jeho otec, Salomon Isaac, byl řezník a rodina se přestěhovala do Paříže, když byl Dac pouhé tři roky starý. Jako dítě navštěvoval hodiny hry na housle, ale v roce 1908 byl ze školy vyloučen za žert. Dacova kariéra začala v 20. letech jako šansonýr v kabaretech jako La Muse rouge a La Vache enragée. V roce 1938 založil satirický časopis "L’Os à moelle", který získal popularitu, než byl zastaven nacistickou cenzurou. Objevil se ve filmech jako "Voilà Montmartre" (1934) a "Juanita" (1935). V roce 1941, unikaje konfliktu druhé světové války, našel útočiště v Londýně. Tam přispíval do rozhlasového vysílání Radio Londres, služby BBC oslovující okupované Francie, skládáním humorných písní a předváděním komických skečů. Byl zatčen ve Španělsku při pokusu dostat se do Londýna a strávil několik měsíců ve věznicích Franovy diktatury. Po druhé světové válce tvořil Dac komediální duo s Francisem Blanchem a společně vytvořili a moderovali oblíbené rozhlasové pořady jako *Malheur aux barbus*, *Signé Furax* a *Bons Baisers de partout*. Dac zavedl do komedie termín „Schmilblick“, který byl popsán jako „přísně celistvý, který nenaplňuje žádný účel a proto může sloužit všemu“, a popularizoval slovo „loufoque“. Vymyslel také biglotron a recept na těstovinové džem. Do svobodných zednářů byl přijat v roce 1926 a vytvořil parodickou zednářskou formu nazvanou „Le rite des Voyous“. Pierre Dac byl během svého života oceněn několika vyznamenáními, včetně Croix de Guerre (z obou období 1914–1918 a 1939–1945), Medaile odbojáře a jmenování rytířem Řádu čestné legie. Do své smrti dne 9. února 1975 v Paříži zůstal aktivní ve filmu a televizi, s rolemi v produkcích jako *La Famille Anodin* (1956) a *Ne jouez pas avec les Martiens* (1968).
Pierre Desproges, narozen 9. května 193 9 v Pantinu a zemřel dne 18. dubna 1988 v Neuilly-sur-Seine, byl francouzský humorista známý pro jeho černý humor, jeho protikonformistický postoj a jeho sklon k absurdní.
Pierre Étaix, narozený 23. listopadu 1928 v Roanne ve Francii, byl francouzský klaun, komik a filmař. Jeho rodiči byli Edmond Étaix, obchodník s kůží, a Berthe Tacher. Zpočátku se věnoval studiu grafického designu, učil se sklářské umění u Théodôra-Gérarda Hanssena a uživil se jako ilustrátor časopisů. V rané fázi své kariéry vystupoval v různých kabaretech a hudebních halách, včetně Le Cheval d'Or, Les Trois Baudets, l'ABC, l'Alhambra, Bobino a Olympia, a také pracoval jako cirkusový umělec s klaunem Ninem. Étaixova kariéra nabrala výrazný obrat, když v roce 1954 začal pracovat pro Jacquese Tatiho. Přispíval jako kreslíř a autor gags do filmu Můj strýček , asistoval při jeho natáčení v roce 1958 a navrhl plakáty k filmu a jeho pozdějšímu znovu vydání, Prázdniny pana Hulota . Objevil se také v Tatiho filmu Svátek na Olympie v roce 1960. Ovlivněn slapstickovými komiky jako Buster Keaton, Harold Lloyd, Harry Langdon, Max Linder, Charlie Chaplin a Laurel a Hardy, Étaix začal budovat svůj vlastní komediální styl, charakterizovaný elegancí slapsticku a pečlivou načasovaností. Natočil svůj první krátký film Rupture , který podepsal společně s Jean-Claudem Carrièrem, a následoval ho krátkým filmem Šťastné narozeniny , který získal Oscara v roce 1963, rovněž podepsaný společně s Carrièrem. Filmové celovečerní snímky Étaixe zahrnují Svatební host (1962), Yoyo (1965), Dokud máme zdraví (1965), Velká láska (1968) a Země slibů (1971). Jeho filmy často satirizují moderní život, hluk a reklamu. Právní spor vedl k tomu, že se filmy Étaixe od 70. let staly nedostupnými; nicméně po soudním rozhodnutí byly obnoveny a znovu veřejně promítány v roce 2010. Étaix a Annie Fratellini společně založili v roce 1973 Národní cirkusovou školu; vzali se v roce 1969 a následně s vlastním cirkusem na turné, během kterého Étaix vystupoval jako bílý klaun. V roce 1962 obdržel cenu Louise Delluca za Le Soupirant a v roce 2013 byl jmenován Commandeur des Arts et des Lettres. Pierre Étaix zemřel 14. října 2016 v Paříži ve věku 87 let a zanechal po sobě odkaz mistra poetické burlesky a významné osobnosti francouzské slapstickové kinematografie.
Pierre Palmade, narozený 23. března 1968 v Bordeaux ve Francii, je mnohostranný francouzský umělec. Vystupuje jako herec, komik, divadelní režisér a dramatik. Po studiu na školách Paul-Antin, Alain-Fournier a Michel-Montaigne v Bordeaux opustil přípravný kurz HEC, aby se věnoval kariéře v Paříži. Palmade získal uznání jako humorista na konci 80. let, zpočátku účinkoval v skečových komediálních pořadech a později se objevil v televizní show La Classe v roce 1988. Jeho komediální styl se často zaměřuje na ztvárňování nepříjemných nebo otravných postav a je známý svým stylem komedie založeným na postavách a situacích. V 90. letech se Palmade přeorientoval na psaní a předávání vlastních stand-up vystoupení a v roce 1991 napsal hru Pièce montée pro Jacqueline Maillan. Spolupracoval s Muriel Robin a Michèle Laroque na sérii her Ils s'aiment , která měla premiéru v roce 1996 a pokračovala v roce 2001. Tyto produkce byly nominovány na Molièrovy ceny, prestižní francouzské divadelní ocenění. Palmade také psal pro umělce jako Jean-Marie Bigard, Mimie Mathy a Guy Bedos. Palmadeova kariéra sahá nad rámec jeviště; objevil se ve 67 filmech a napsal pro 12 filmů, včetně spoluskriptování Pédale douce a Pédale dure . Ztvárnil Assurancetourix ve filmu Asterix a Obélix proti Caesarovi (1998) a hrál Jacquese Chazota v biografickém filmu Sagan (2008), který obdržel negativní recenze. Od roku 1993 do roku 2021 se účastnil show Enfoirés . Moderoval skečovou komediální show Made in Palmade na France 3 od září 2007 do prosince 2007. V posledních letech bylo jeho životě poznamenáno právními a zdravotními problémy; v roce 2019 přiznal, že trpí drogovou závislostí a čelil obvinění z drogových deliktů. V únoru 2023 se zapletl do vážné autonehody při řízení pod vlivem kokainu, což vedlo k vážným zraněním ostatních a smrti dítěte. K listopadu 2024, ve věku 56 let, je umístěn v rehabilitačním zařízení s elektronickým dozorem a čelí obvinění z těžkého ublížení na zdraví a nedbalé vraždy.
Pierre Repp, narozený jako Pierre Alphonse Léon Frédéric Bouclet 5. listopadu 1909 v Saint-Pol-sur-Ternoise, byl francouzský humorista a herec. Zpočátku studoval na Conservatoire de Lille a získal maturitu, než sloužil v armádě na počátku 30. let. Po vojenské službě se přestěhoval do Paříže a zahájil svou kariéru vystupováním v kabaretech. Jeho sňatek s Ferdinande Alice Andrée Bouclet, jeho sestřenicí, proběhl 14. srpna 1930 v Lille. Často vystupoval v music-hallech a kabaretech jak v Paříži, tak na turné, čímž se etabloval jako významná postava ve francouzské zábavě. Reppův komediální styl se vyznačoval jeho jedinečným „talent de bafouilleur“, tedy nadáním k koktání. Zábavně simuloval koktání, často nahrazoval slova překvapivými alternativami a využíval slovní hříčky. Zejména slavná skeč "Les crêpes" demonstrovala recept s komickými výslovnostními nepřesnostmi a zůstává vtipnou referencí, jak poznamenal Stéphane De Groodt. Tato skeč byla také vydána jako píseň na desce v roce 1960 spolu s dalšími písněmi jako 'La Machine à laver'. Spolupracoval s umělci jako Boris Vian a Fernand Raynaud a vystupoval v mnoha divadelních hrách a televizních pořadech, včetně televizních pořadů Guye Luxe v 70. letech a pořadů Michela Druckera. Jeho vystoupení se rozšířila i na belgickou televizi do pořadu 'Zygomaticorama'. Během své kariéry hrál Repp v přibližně 100 filmech, často jako vedlejší postava, včetně pozoruhodných titulů jako 'Bonjour sourire' a 'Les Quatre Cents Coups,' čímž si zajistil své místo ve francouzské filmové historii. Účastnil se také filmu 'Le Nouveau Testament' po boku Fernanda Graveyho. V roce 1982 vystoupil v Casinu de Paris pro Fondation Perce-Neige. Byl členem Société des Rosati. Pierre Repp zemřel 1. listopadu 1986 ve věku téměř 77 let v Plessis-Trévise a byl pohřben na novém hřbitově ve Vincennes. V roce 2018 vyšla studie s názvem 'Pierre Repp, Bégayer, exister, écrire' od Nicolase Le Golvana, která se zabývala jeho životem a dílem.
Pierre-François Martin-Laval, často označovaný jako PEF nebo Pef, byl francouzský herec, filmový režisér, scenárista a divadelní režisér. Narodil se 25. června 1968 v Marseille, synem Denise Martina-Laval. Hereckou kariéru zahájil studiem pod vedením Isabelle Nanty a Denise Bonal v letech 1988 až 1991. Během tohoto období potkal Marinu Foïs, Élise Larnicol, Maurice Barthélemy, Jean-Paula Rouve a Pascala Vincenta, kteří se později stali nedílnou součástí komediálního ansámblu. Komediální duo 'Les Robins des Bois' založil Martin-Laval v roce 1996 spolu se svými spolužáky. Původně nazvané 'The Royal Imperial Green Rabbit Company', rychle si změnili název podle svého prvního úspěšného představení 'Robins des bois'. Hra měla premiéru v Théâtre des Sablons ve Fontainebleau a byla uvedena přes 250krát v Théâtre de la Gaîté-Montparnasse a poté ve Splendid. Dominique Farrugia objevil Les Robins des Bois a produkoval je na kanálu Comédie!, kde se objevovali v pořadu 'La Grosse Emission' od listopadu 1997 do června 1999 a později v pořadu Canal+ 'Nulle part ailleurs' od září 1999 do roku 2001. Během svého působení s Les Robins des Bois, které trvalo od 90. let do 2000. let, ztvárnil opakující se postavy jako Pouf le Cascadeur, Commissaire Van Loc, Monsieur Merdocu, Maître Marcadet, Madame Marcadet a Professeur Cigalon. Kromě práce s Les Robins des Bois se Martin-Laval věnoval různorodé kariéře. Režíroval 'Éric et Ramzy' v letech 1996 až 1998 a film 'Essaye-moi' v roce 2006, ve kterém hrály Julie Depardieu, Pierre Richard, Kad Merad a Marina Foïs. Režíroval také 'Serial Teachers' v roce 2013 a jeho pokračování v roce 2015, stejně jako 'Gaston Lagaffe' v roce 2018. Mezi jeho herecké role patří filmy jako Vilaine (2008), Modern Love (2008), L'un dans l'autre (2016), Mon poussin (2016) a Un jour mon prince ! (2016). V roce 2007 také daboval Emila ve francouzské verzi 'Ratatouille', objevil se v 'Capitaine Marleau' v roce 2018 a 'The Disappearance' v roce 2015. V roce 1997 režíroval a hrál v divadelní hře 'Robin des Bois d'à peu près Alexandre Dumas' a v roce 2010 režíroval muzikál Spamalot v Théâtre Comédia, přičemž roli krále Artuše zopakoval v letech 2013 až 2014 v Bobino.
Pieter-Dirk Uys se narodil 28. září 1945 v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Vyrůstal v Kapském Městě a navštěvoval Nassau High School v Mowbray. Jeho otec, Hannes Uys, byl kalvinistický afrikánský hudebník a varhaník, zatímco jeho matka, Helga Bassel, byla berlínská židovská koncertní pianistka, která uprchla z nacistického Německa; jeho sestra, Tessa Uys, se později stala koncertní pianistkou se sídlem v Londýně poté, co ji matka učila hře na klavír. Vychován v prostředí NG Kerk (Hollanské reformované církve), Uys získal titul B.A. z dramatického oddělení Univerzity v Kapském Městě, kde studoval s lektory jako Rosalie van der Gucht, Mavis Taylor a Robert Mohr. Po návratu do Kapského Města Uys přijal na volné noze role dramaturga, herce a divadelního režiséra. Psal a režíroval hry jako Popcorn , Selle Ou Storie , Pity About People , God's Forgotten a Karnaval , které měly premiéru v divadle Space. Připojil se k divadlu Space jako aktivní herec, dramatik a divadelní režisér, hrál v mnoha hrách a režíroval několik produkcí. Uys je široce známý pro tvorbu a ztvárnění postavy Evity Bezuidenhoutové, afrikánské společnice a politické aktivistky inspirované Barrym Humphiresem a jeho Dame Edna Everage. Evita Bezuidenhoutová zastávala funkci bývalé velvyslankyně Bapetikosweti, což byl vymyšlený bantustán. Od konce 70. let začal napodobovat jihoafrické politické osobnosti; jeho hra 'Paradise is Closing Down' byla uvedena v Londýně a na Edinburghském festivalu v roce 1979 a následně adaptována pro Granada Television v roce 1981. Jeho show 'Adapt or Dye' měla premiéru v Market Theatre v Johannesburgu v roce 1981 a odehrála se celkem 280 představení. Uys používal humor k kritice apartheidní politiky Jihoafrické republiky a je zastáncem práv LGBT+. V Darlingu, v západní části Kapské provincie, otevřel Evita se Perron, kabaretní podnik, který vznikl přestavbou staré železniční stanice. Jako herec, komik, satirik, autor a dramatik vytvořil a předvedl 18 her, revuí a monologů; mezi nimi je 'Foreign Aids,' která obdržela Obie Award v květnu 2004 a speciální Teddy Award na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu v roce 2011. V současné době žije v Darlingu a vystupuje pro firemní publikum, s humorem se zabývá společenskými realitami, často s účastí publika prostřednictvím výběru krabic ve své show 'An Audience with Pieter-Dirk Eish.'
Pinko Izumi, známá také jako ピンクイズミ na komediálních webech, je japonská herečka a zpěvačka, která se narodila jako Sayo Takemoto v Nihonbashi, Tokio, 11. září 1947. Navštěvovala Tokyo Metropolitan Higashi-Shinagawa Second Elementary School a Shinagawa Municipal Hino Middle School, než v roce 1966 nedokončila studium na Japan Music High School. Její raná kariéra začala jako kayo enkagakusha (zpěvačka a bavička) pod jménem Mari Misaka, pod vedením Makota Makiho. Toto období zahrnovalo práci v kabaretech, kde zažila obtížné podmínky, včetně obtěžování a posměšků publika. Izumiho přechod k televizi nastal v roce 1975, kdy její vtipný způsob mluvy vedl k roli reportérky v pořadu Television Sanmen Kiji Weekender , což vyústilo ve změnu jména na Pinko Izumi. Její první reportáž se zabývala pozorováním sexuálního chování prasat a rychle si získala pozornost, což vedlo k pozvánkám do televizních dramat od režiséra TBS Nobuichiho Kamikaty. Debutovala jako herečka ve stejném roce ve filmu Kobe International Gang a hrála hlavní roli ve svém prvním dramatu, Hanafubuki Hashigo Kazoku . V roce 1977 vydala svůj debutový singl „Airen Chō“ (Melancholický motýl), který dosáhl mírného úspěchu, dostal se na 37. místo v žebříčku Oricon a prodal se v 109 000 kopiích. Vyjádřila dlouhodobé přání vystoupit v pořadu NHK Kohaku Uta Gassen , kterému dosáhla až v roce 2014. Pinko Izumiho kariéra se rozkládá přes desetiletí a zahrnuje různé role v televizi, filmu a divadle. Je obzvláště uznávaná pro svou roli Fuji ve velkém televizním dramatu NHK Ošin z let 1983–1984, za kterou získala značné uznání. Často se objevuje v dílech Bridda Sugita poté, co ji pochválil scenárista Ošina . Hrála v Sanga Moyu (1984), Inochi (1986) a Onna Taikoki (1981) jako Asahi no kata. Od roku 1990 je stálou součástí Wataru Seken wa Oni Bakari , kde hraje Kojimu Satsuki. Objevila se také v Onna to Ai to Mystery od roku 2001 do současnosti a ztvárnila Kaneko Akiko v Blackjack ni Yoroshiku (2003) a Kato Kimie v Misora Hibari Tanjo Monogatari (2005). Hrála v Old Car (2023) a je naplánována na účast ve filmu Zagin de Shisu! (2024). V roce 1989 se provdala za gastroenterologa Motoe Kabemota. Její přínos japonskému zábavnímu průmyslu byl oceněn v roce 2019 udělením ceny komisaře pro kulturní záležitosti a Řádu vycházejícího slunce, 4. třídy, zlaté paprsky s růží.
Pirkka- Pekka Petelius, finský herec, který také řídí, produkuje, píše scénáře a podílí se na politice, vydal šest zpěvákových nahrávek. Je členem Zelené ligy a získal parlamentní křeslo ve volbách v roce 2019 s 6,331 osobními hlasy, i když už v parlamentu nepracuje.
Polo Polo , vlastním jménem Leopoldo Roberto García Peláez Benítez , byl mexický stand-up komik známý pro svůj osobitý vypravěčský styl, hříčky se slovy, dvojsmysly a humor zaměřený na dospělé. Narodil se 9. března 1944 v Leónu, Guanajuato, a původně pracoval v rodinném obuvnickém podniku, než objevil svůj talent pro komedii. Začal vystupovat v malých klubech a barech, než získal širší uznání v nočním klubu Keops v Mexico City během 70. let. Polo Polo se stal jednou z nejznámějších postav mexické komedie v 80. a 90. letech. Jeho vystoupení byla obvykle podávána jako složité prvníosobní historky, často s erotickým humorem, mexickými slovními hříčkami známými jako albur a barevnými každodenními situacemi. Jeho živá nahrávky se staly velmi populární a objevil se také v televizi, ve filmech a na velkých scénách po celém Mexiku a Spojených státech amerických, včetně Grand Olympic Auditorium v Los Angeles. Polo Polo je často popisován jako průkopník stand-up komedie v Mexiku a ovlivnil generace hispanofilních komiků svým konverzačním vypravěčským stylem a neomylným humorem pro dospělé. Po více než čtyřech desetiletích v zábavním průmyslu odešel ze scény v 2010. letech a zemřel 23. ledna 2023 ve věku 78 let. Jeho dílo zůstává důležitou součástí historie mexické komedie.
Prince Jacob, známý také profesionálně jako प्रिंस जैक, je mnohostranný umělec z Indie. Narodil se 16. července 1960 jako Miguel Jacob Carmo Luis Fernandes a je uznáván jako herec, zpěvák, komik, dramatik, režisér, producent a rozhlasový moderátor. Primárně působí v maráthských a konkanštkých filmových průmyslech, se zvláštním zaměřením na konkanštké tiatr produkce. Jeho kariéra začala v mladém věku; debutoval v tiatru ve svých 13 letech v roce 1973 v Rosario Diasově ‘Chuk Hanvem Adharli’. Po ukončení středoškolského vzdělání se vydal na technické kurzy svařování a obrábění v Don Bosco, Fatorda, než byl doporučen tiatristovi Ligoriovi Fernandesovi a následně vstoupil do Roseferns Dramatics Troupe. Komedický talent prince Jacoba si rychle zajistil postavení významné osobnosti v konkani tiatr scéně. V roce 1982 získal titul „Prince komedie“ po 75. představení hry ‘Thapot’. Jeho tvorba se vyznačuje inovací, včetně začlenění prvků jako je doberman ve ‘Pavnnek’ a magie v ‘Raza Raani’, stejně jako řešením společenských problémů; uvedl skutečnou postavu se zdravotním postižením v tiatru ‘Pavlam’. Režíroval mnoho tiatrů, z nichž mnohé mají názvy začínající na písmeno 'P', jako například 'Pinzrem', 'Pavnnek', 'Pordexi' a 'Padri'. Zejména ‘Padri’ dosáhl pozoruhodného milníku, stávaje se prvním tiatrem, který dosáhl 315 představení. Poté režíroval tiatry začínající písmenem 'R', včetně ‘Rodonaka’ a ‘Raja Rani’. Často spolupracuje se svým bratrem a komediálním partnerem Humbertem, čímž dále upevňuje svou pozici ve světě zábavy. Prince Jacobovy příspěvky do konkani divadla získaly značné uznání. Byl bývalým prezidentem Tiatr Academy of Goa. Jeho práce mu vynesla řadu ocenění, včetně GoaPost Award, Gulab Award a Kala Academy Award. Udržuje si oddanou fanouškovskou základnu v Goa, v Indii, v oblasti Perského zálivu a ve Velké Británii. Kromě své kariéry v zábavním průmyslu je Prince Jacob známý svou charitativní činností. Zůstává aktivní součástí konkani tiatr komunity a demonstruje trvalé dědictví jako všestranný performer a vlivná osobnost.
Albánie
1
Arménie
2
Argentina
36
Rakousko
27
Austrálie
52
Ázerbájdžán
1
Bangladéš
1
Belgie
13
Bulharsko
57
Benin
2
Bolívie
1
Brazílie
27
Bělorusko
2
Kanada
125
Demokratická republika Kongo
3
Švýcarsko
17
Pobřeží slonoviny
1
Chile
15
Kamerun
1
Čína
8
Kolumbie
4
Kuba
4
Česko
7
Německo
188
Dánsko
17
Dominikánská republika
1
Alžírsko
2
Ekvádor
2
Estonsko
5
Egypt
10
Španělsko
74
Etiopie
1
Finsko
15
Francie
214
Spojené království
365
Gruzie
1
Ghana
3
Řecko
18
Guatemala
1
Chorvatsko
2
Haiti
1
Maďarsko
7
Indonésie
23
Irsko
31
Izrael
10
Indie
47
Irák
3
Írán
6
Island
4
Itálie
136
Jamajka
1
Japonsko
37
Keňa
3
Jižní Korea
20
Kazachstán
3
Libanon
5
Srí Lanka
1
Litva
1
Lotyšsko
1
Maroko
17
Myanmar (Barma)
1
Malta
1
Malawi
2
Mexiko
28
Malajsie
7
Nigérie
19
Nikaragua
2
Nizozemsko
2
Norsko
12
Nepál
3
Nový Zéland
9
Peru
2
Filipíny
35
Pákistán
7
Polsko
8
Portugalsko
7
Katar
1
Rumunsko
1
Srbsko
4
Rusko
9
Saúdská Arábie
4
Švédsko
101
Singapur
3
Slovinsko
4
Slovensko
2
Salvador
1
Sýrie
1
Thajsko
2
Tunisko
4
Turecko
5
Tchaj-wan
1
Ukrajina
11
Uganda
7
Spojené státy
213
Uruguay
4
Uzbekistán
1
Venezuela
5
Vietnam
1
Jihoafrická republika
3
Zimbabwe
1
