Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1588 komiků

Bruno Salomone

Bruno Salomone, známý také jako Bruno Salomon, byl francouzský herec a komik. Narodil se 13. července 1970 ve Villeneuve-Saint-Georges (Val-de-Marne), část svého dětství prožil v Marseille, než se přestěhoval do předměstí Paříže. Byl jedináčkem s matkou švadlenou a otcem instalatérem se zájmem o astrologii. Přestože byl během školních let stydlivý, Salomone si rozvinul sebevědomí napodobováním svých učitelů. Na počátku 90. let získal Salomone maturitu na Lycée Georges Brassens; původně však plánoval studovat veterinární medicínu. Salomon začal svou kariéru vystupováním v kavárnách-divadlech, skládáním skečů a po dvě roky pracoval jako Dingo v Euro Disney. Objevil se také ve videu VHS s propagací PlayStationu z roku 1995. V roce 1996 získal na talentové soutěži Graines de star pověst díky svému absurdnímu humoru a vyhrál soutěž. Pravidelně vystupoval v kavárně-divadle Le Carré Blanc od roku 1998 a byl členem komediálního souboru Nous Ç Nous s Éricem Collado, Manuem Joucla, Éricem Massotem a Jeanem Dujardinem. Skupina se často objevovala v pořadu Patricka Sébastiena Fiesta a vystupoval také ve Farce Attaque s Jeanem Dujardinem předtím, než na začátku 2000 let zahájil sólovou kariéru. V roce 2000 uvedl své první divadelní představení pro jednoho herce 'N'est pas cochon d'Inde qui veut.' Bruno Salomone získal široké uznání díky roli Denise Bouleyho v televizním seriálu Fais pas ci, fais pas ça (2007-2017). Hrál také v Kaamelott (2005 a 2009) a ve filmu Brice de Nice (2005), kde ztvárnil Igora d'Hossegor. Jeho tvorba se rozšířila i do dabingu, včetně role v animovaném filmu Lucky Luke (2009) a poskytování hlasu pro hru 'Burger Quiz' od Alaina Chabata. V roce 2019 vydal román s názvem Les Misophones . V roce 2016 jeho show 'Euphorique' získala křišťálovou kouli za nejlepší jednoúčinkující představení. Salomone zemřel 15. března 2026 v Joinville-le-Pont (Val-de-Marne) ve věku 55 let na dlouhodobě probíhající nemoc. Jeho smrt potvrdil jeho agent Laurent Grégoire a vyvolala kondolence od Jeana Dujardina, Florence Foresti, Naguiho a Tiphaine Haas. Byl zapamatován jako jeden z nejznámějších komediálních herců ve francouzské televizi.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

François Cavanna

François Cavanna, narozený 22. února 1923 v pařížském 14. obvodu, byl francouzský autor a satyřický novinář. Zemřel 29. ledna 2014 v Créteil. Jeho dětství v Nogent-sur-Marne ovlivnil jeho italský imigrant otec Luigi Cavanna, který pracoval jako zedník, a matka Marguerite Charvin. Od útlého věku obklopený italskými imigranty, dokumentoval tyto zkušenosti ve své autobiografické práci Les Ritals , vydané v roce 1978. Ve dvanácti letech získal vysvědčení z obecné školy a v roce 1939 brevet. Život Cavanny v raném věku zahrnoval různorodé zaměstnání; v šestnácti letech pracoval jako doručovatel poštovních dopisů, prodavač ovoce a zeleniny a učně zedníka. Jeho novinářská kariéra začala v roce 1945 s Libération. V roce 1940 byl nařízen přesunout se do Bordeaux kvůli druhé světové válce a od roku 1943 do roku 1945 byl donucen k nucené práci (STO) v Berlíně. Během této doby navázal vztah s Marií Tatarčenko, ukrajinskou dělnicí, které věnoval svou knihu Les Russkoffs v roce 1979. Spoluzaložil několik satirických časopisů, včetně Hara-Kiri , Hara-Kiri Hebdo , Charlie a Charlie Hebdo , a významně přispěl k jejich vzniku a úspěchu. Psal v různých žánrech, včetně reportáží, satiry, esejí, románů, autobiografie a humoru. Cavannův komediální styl se vyznačoval směsicí vtipů, absurdity, coq-à-l’âne (rychlé asociace), satiry a posmívání. Jeho tvorba se často dotýkala surrealismu a často zesměšňovala prezentaci vědy a vědců. Přeložil šest knih o slavných kreslířích, včetně Li'l Abner v roce 1971 a L'Univers impitoyable de Gary Larson v roce 1988. Po zákazu v listopadu 1969 navrhl přejmenovat Hara-Kiri na Charlie Hebdo . V roce 1978 se objevil ve francouzské literární talk show Apostrophes , kde proslule řekl Bukowskému, aby „zalel hubu“. Les Ritals , původně publikované po kapitolách v Hara-Kiri od roku 1976, byly adaptovány do divadelní hry, která zkoumá témata imigrace a rezonuje s mnoha rodinami. V roce 1979 obdržel cenu Prix Interallié za Les Russkoffs . Jeho poslední kniha, Lune de miel , se zabývala jeho Parkinsonovou nemocí.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Gad Elmaleh

Narozen dne 19. dubna 1971 v Casablance v Maroku, Gad Elmaleh je komik, herec, režisér a zpěvák a má dvojí kanadskou státní příslušnost.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Henri Salvador

Henri Salvador, narozený jako Henri Gabriel Salvador 18. července 1917 v Cayenne, ve Francouzské Guayaně, byl mnohostranný francouzský umělec. Jeho rodiče, Clovis a Antonine Paterne, pocházeli z Guadeloupe a měl bratra jménem André a sestru jménem Alice. Rodina se přestěhovala do Paříže, když mu bylo dvanáct let. Kariéru zahájil v 30. letech jako kytarista doprovázející jiné zpěváky a učil se napodobováním nahrávek Djangova Reinhardta. Salvador následně v 40. letech pracoval s Reinhardtem a projevoval tak svou ranou hudební všestrannost. Salvadorova kariéra zahrnovala zpěv, tanec a komedii, zpočátku s Rayem Venturou a His Collegians. K pěvecké kariéře se přepnul kolem roku 1948 a objevil se ve filmech jako Nous irons à Paris (1949), Nous irons à Monte-Carlo (1950) a Mademoiselle s'amuse (1948). Nahrával písně od Borise Viana, aranžoval je Quincy Jones a v roce 1957 dokonce experimentoval s francouzským rock and rollem pod jménem Henry Cording. Během 50. až 70. let psal, produkoval a vystupoval s humornými a populárními písněmi, byl známý svým crooner stylem a sametovým hlasem a zvládl mnoho hudebních nástrojů. Salvador v 60. letech hostoval v několika populárních televizních zábavných pořadech a v roce 1964 zaznamenal hit s „Zorro est arrivé“. Je také známý svým charakteristickým smíchem, který se často objevuje v jeho hudbě. Jeho píseň „Dans mon île“ (1957) výrazně ovlivnila Antônio Carlosa Jobima při formulaci bossa nova. V roce 1989 daboval kraba Sebastiana ve francouzské verzi filmu Malá mořská víla . Během své sedmidesátileté kariéry obdržel řadu ocenění, včetně brazilského Řádu za kulturní zásluhy v roce 2005 a byl povýšen na komandéra Francouzské legiony čestné a Francouzského národního řádu za zásluhy. Zemřel 13. února 2008 v Paříži na prasklou aneurysmu a byl pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jacques Weber

Jacques Henri Robert Weber, známý profesionálně jako Jacques Weber, se narodil 23. srpna 1949 v 10. obvodu Paříže. Pochází z buržoazní rodiny se švýcarskými kořeny; jeho otec, Robert Weber, byl fyzik, chemik a ředitel laboratoře, zatímco jeho matka, Madeleine Weber, měla ráda operu a literaturu. Weber navštěvoval Lycée Carnot a později studoval dramatické umění na École de la rue Blanche. Jeho kariéra trvá více než padesát let a zařadila ho mezi významné osobnosti francouzní zábavy. Weberovo rané vzdělání zahrnovalo studium na Conservatoire national supérieur d'art dramatique, kde vstoupil ve věku 20 let a po odchodu získal Prix d'Excellence. Po roce a půl se těšil z mentorské podpory Pierra Brasseura a potkal Francis Hustera na Conservatoire du 18e arrondissement, s nímž později soutěžil v soutěži. Pracoval také s Robertem Hosseinem v Reimsi a připojil se k Théâtre populaire de Reims pod Hosseinovým vedením. V roce 1970 ho Marcel Cravenne angažoval pro produkci Tartuffe. Následně se objevil v produkcích jako Faustine et le Bel Été (1972) a État de siège (1972), a později v Le Malin Plaisir (1975) a Une femme fatale (1976). Objevil se také ve filmu Le Comte de Monte-Cristo. Weberova kariéra zahrnuje významnou divadelní činnost, zejména ztvárnění Cyrana de Bergeraca po dobu několika sezón, přičemž ho odehrál zhruba 500krát. V roce 1990 se ujal role Comte de Guiche; později, v roce 1998, hrál Dona Juana. Byl ředitelem Centre dramatique national v Lyonu v letech 1979 až 1985. Následně, mezi lety 1986 a 2001, řídil Théâtre de Nice, Centre dramatique national Nice-Côte d'Azur. V roce 2008 režíroval televizní adaptaci *Figara* pro France 3. Objevil se také jako soudce Antoine Rives v televizním pořadu a hrál Karla V. na Ommegangu v Bruselu v roce 2013. V současné době hraje ve hře *Cyrano, rêver, rire, passer*, kterou napsala jeho žena Christine Weber, s Ludmillou Mikael; hra měla premiéru v Théâtre de la Pépinière v Paříži 29. ledna.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean Dujardin

Jean Dujardin, který vystupuje pod jménem Jean Edmond Dujardin, je francouzský umělec pracující jako herec, komik, producent a režisér. 19. června 1972 je datum jeho narození v Rueil-Malmaison, ve Francii, nedaleko Paříže. Vyrůstal v Plaisir, Yvelines, a krátce pracoval jako zámečník pro otcovu stavební firmu, než se vydal na dráhu umělce. Současně 54letý Dujardin začal vystupovat s stand-up rutínami v kavárnách a sloužil v armádě, kde pobavil spolubojovníky imitacemi a objevil svůj komediální talent. Dujardinova kariéra začala na divadle a v televizi v 90. letech s komediálním souborem Nous Ç Nous. V roce 1996 se Dujardin zúčastnil televizní show Graines de star společně s dalšími soutěžícími. Od roku 1999 do roku 2003 získal značnou popularitu díky televiznímu seriálu Un gars, une fille po boku Alexandry Lamy, která se později stala jeho manželkou v letech 2009 až 2014. V rané fázi své kariéry hrál v komediálních televizních pořadech a filmech a vytvořil postavu Brice de Nice v show Fiesta, která byla v roce 2005 adaptována do filmu Brice de Nice. Dujardin získal mezinárodní proslavení díky různým rolím, včetně Huberta Bonisseura de La Batha ve filmech OSS 117: Káhira, Hnízdo špionů (2006), Ztracen v Rio (2009) a Z Afriky s láskou (2021). Hrál také Lucky Luke ve filmu Lucky Luke (2009) a spolupracoval s Michalem Hazanaviciem na filmu The Artist (2011), kde ztvárnil George Valentina. Tato role mu vynesla řadu ocenění, včetně Oscara za nejlepší herecký výkon (2012), Zlatého glóbu, BAFTA a ceny Screen Actors Guild. Objevil se i v amerických filmech jako Ještěrka z Wall Street (2013) a Muži pro muže (2014). Mezi jeho nedávné role patří účinkování ve filmech Présidents (2021) a Brice 3 (2016), a v roce 2024 je naplánováno, že ztvární Dona Diega de la Vegu v minisérii Zorro.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Juliette Arnaud

Juliette Arnaud je francouzská herečka, scenáristka, moderátorka rozhlasu a televize a komička, narozená 6. března 1973 v Saint-Étienne. Její rodina podporovala humorné prostředí, její otec pracoval jako mistr stavby a matka jako profesorka klasické filologie. Zpočátku uvažovala o studiu politických věd, ale po jednom roce studia to vzdala a následně se vyučila v komedii a dramatickém umění na Cours Florent. Toto vzdělání vedlo k významným spoluprácím s Christine Anglio a Corinne Puget. Arnaudova kariéra zahrnuje různé role a autorské kredity. Spolu s Angliem a Pugetovou napsala a hrála v divadelní hře pro kavárenské divadlo 'Arrête de pleurer Pénélope', která měla premiéru v roce 2002 v Café de la Gare a od té doby ji vidělo přes dva miliony diváků. Hra, odehrávající se během rozlučky s dívkou, zobrazuje tři přátele, jejichž přátelství se rozpadá. V roce 2006 spolu napsala pokračování 'Arrête de pleurer Pénélope 2 La Suite!' a v roce 2012 režírovala filmovou adaptaci. Spolu s dalšími napsala také film 'La Beuze' v roce 2003 a objevila se v několika filmech, včetně 'Les Onze Commandements' (2004), 'L’Un reste, l’autre part' (2005), 'Ensemble, c'est tout' (2007) a 'Tu peux garder un secret ?' (2008). Ztvárnila role v televizních seriálech jako 'Drôle de famille!' od roku 2009 do roku 2013. Během své kariéry pracovala Arnaudová také jako moderátorka rozhlasu a televize. V roce 2004 spolupodávala pořad 'Intervilles' s Nagui a na Canal+ uváděla pořad '20 h 10 pétantes'. Od roku 2014 do roku 2024 byla komentátorkou v pořadech France Inter, včetně 'Si tu écoutes, j’annule tout,' později přejmenovaného na 'Par Jupiter!' a následně na 'C’est encore nous.' Měla vztah s komikem Michaëlem Younem od roku 1998 do roku 2004. V současnosti, v roce 2024, spoluzaložila rozhlasový pořad 'La Dernière' na Radio Nova s Guillaume Meurice, Pierre-Emmanuel Barré a Aymeric Lompret; dříve společně s Meuricem uváděla pořady 'Le Grand Dimanche Soir' a France Inter od roku 2019 do roku 2023. Pořad 'Par Jupiter' dosáhl v roce 2021 rekordního počtu 1,3 milionu posluchačů denně a 'La Dernière' je v současnosti úspěšný podcast.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Michel Galabru

Narodil se 27. října 1922 v Safi, Maroko, Michel Galabru byl francouzský herec a spisovatel. Jeho otec, Paul Galabru, byl inženýr a profesor. Zpočátku toužil být profesionálním fotbalistou pro Stade olympique montpelliérain, krátce studoval práva na žádost otce. Světlo světa spatřil v Safi a později žil v Hérault, než se přestěhoval do Paříže. Galabruova kariéra trvala téměř sedmdesát let a zahrnovala více než 250 filmů a přes 80 divadelních her. Galabru zahájil svou hereckou kariéru v roce 1951 vedlejší rolí ve filmu Ma femme, ma vache et moi . První uznání získal svým výkonem ve filmu La guerre des boutons (1963) a širokou popularitu mu přinesl film Le Gendarme de Saint-Tropez (1964), kde ztvárnil Adjudanta Gerbera. Často se objevoval po boku Louise de Funèse v několika filmech, včetně pokračování filmu Le Gendarme de Saint-Tropez a L'Avare . Jeho komediální spolupráce se rozvíjela i ve filmech režírovaných Jeanem Giraultem, Jean-Pierre Mockym, Georgem Lautnerem, Bertrandem Blierem a Claudem Zidim. Od roku 1950 do roku 1957 byl členem (pensionnaire) Comédie-Française a získal první cenu z Conservatoire national d'art dramatique. Filmová filmografie Galabra zahrnovala jak komedie, tak dramata, s významnými rolemi ve filmech L'avare , Jo , Nous irons a Deauville , La Cage aux Folles , La Cage aux Folles II , La Cage aux Folles 3: The Wedding , Le viager , Subway , Kamikaze a Uranus . Mezi režiséry, se kterými spolupracoval, patřili Bertrand Blier, Costa-Gavras a Jean-Luc Godard. V roce 1977 získal Césara za nejlepší herecký výkon za roli Josepha Bouviera ve filmu Bertranda Taverniera The Judge and the Assassin a v letech 1986 ( Subway ) a 1991 ( Uranus ) byl nominován na Césara za nejlepší herecký výkon v divadelní roli. Režíroval Théâtre Montmartre-Galabru a Théâtre de Dix Heures. Jeho poslední vystoupení bylo v monologu Le Cancre . Michel Galabru zemřel 4. ledna 2016 v Paříži ve věku 93 let.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Omar Sy

Omar Sy je francouzský herec, filmový producent, scenárista a humorista, narozený 20. ledna 1978 v Trappes, Yvelines, ve Francii. Je fulanského původu, jeho rodiče imigranti ze západní Afriky; jeho matka pochází z Mauritánie a otec ze Senegalu, oba pocházejí z vesnice Bakel. Narodil se a vyrůstal v oblasti Les Merisiers v Trappes a byl jedním z devíti dětí. V roce 1996 zahájil Sy své profesionální působení v rádiu Nova, což zahrnovalo setkání s Fredem Testotem. Jeho rozhlasová zkušenost vedla k komickým segmentům pořadu 'Service après-vente des émissions' mezi lety 2005 a 2012, stejně jako k televiznímu programu 'Omar et Fred', který měl premiéru na Canal+ v roce 2001 a vysílá se dodnes. Objevil se také v pořadu Canal+'s 'Le Cinéma de Jamel' a vytvořil komické partnerství s Fredem Testotem známé jako Omar a Fred. Sy získal uznání pro svou fyzickou komedii a hrál ve filmech jako (2001), , a . V roce 2003 se také zúčastnil alba proti rasismu s názvem . Získal široké uznání poté, co se proslavil rolí ve francouzském kasovním hitu z roku 2011 Intouchables , za což obdržel v roce 2012 César Award za nejlepší mužský herecký výkon a Globe de Cristal za nejlepšího herce. Stal se prvním hercem černošského původu, který obdržel César Award. Po tomto úspěchu se Sy objevil v několika amerických blockbusterových filmech, včetně X-Men: Budoucnost minulosti (2014), Jurský svět (2015), Transformers: Poslední rytíř (2017) a Arktické psy (2019). Propůjčil také hlas postav ve videohrách jako 'Tomb Raider Legend' a 'Logorama'. Od roku 2021 hraje v seriálu Netflix Lupin . V roce 2021 byl jmenován jedním ze 100 nejvlivnějších lidí na světě časopisem Time. Sy podepsal dlouhodobou smlouvu na hraní ve filmech s Netflixem, spolu s počáteční spoluprací s HBO Max. V současné době žije v Hidden Hills poblíž Los Angeles v USA.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Dac

Pierre Dac, narozený jako André Isaac 15. srpna 1893 v Châlons-sur-Marne ve Francii, byl francouzský humorista. Jeho rodina, původem z Alsaska (Uttenheim a Niederbronn-les-Bains), měla židovské kořeny a emigrovala po prusko-francouzské válce. Jeho otec, Salomon Isaac, byl řezník a rodina se přestěhovala do Paříže, když byl Dac pouhé tři roky starý. Jako dítě navštěvoval hodiny hry na housle, ale v roce 1908 byl ze školy vyloučen za žert. Dacova kariéra začala v 20. letech jako šansonýr v kabaretech jako La Muse rouge a La Vache enragée. V roce 1938 založil satirický časopis "L’Os à moelle", který získal popularitu, než byl zastaven nacistickou cenzurou. Objevil se ve filmech jako "Voilà Montmartre" (1934) a "Juanita" (1935). V roce 1941, unikaje konfliktu druhé světové války, našel útočiště v Londýně. Tam přispíval do rozhlasového vysílání Radio Londres, služby BBC oslovující okupované Francie, skládáním humorných písní a předváděním komických skečů. Byl zatčen ve Španělsku při pokusu dostat se do Londýna a strávil několik měsíců ve věznicích Franovy diktatury. Po druhé světové válce tvořil Dac komediální duo s Francisem Blanchem a společně vytvořili a moderovali oblíbené rozhlasové pořady jako *Malheur aux barbus*, *Signé Furax* a *Bons Baisers de partout*. Dac zavedl do komedie termín „Schmilblick“, který byl popsán jako „přísně celistvý, který nenaplňuje žádný účel a proto může sloužit všemu“, a popularizoval slovo „loufoque“. Vymyslel také biglotron a recept na těstovinové džem. Do svobodných zednářů byl přijat v roce 1926 a vytvořil parodickou zednářskou formu nazvanou „Le rite des Voyous“. Pierre Dac byl během svého života oceněn několika vyznamenáními, včetně Croix de Guerre (z obou období 1914–1918 a 1939–1945), Medaile odbojáře a jmenování rytířem Řádu čestné legie. Do své smrti dne 9. února 1975 v Paříži zůstal aktivní ve filmu a televizi, s rolemi v produkcích jako *La Famille Anodin* (1956) a *Ne jouez pas avec les Martiens* (1968).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Richard

Pierre Richard je komik z Francie, narozen v roce 1934. Známý pro The Tall Blond Man s jednou černou obuví, The Return of the Tall Blond Man s One Black Shoe, La Chèvre.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Pierre Étaix

Pierre Étaix, narozený 23. listopadu 1928 v Roanne ve Francii, byl francouzský klaun, komik a filmař. Jeho rodiči byli Edmond Étaix, obchodník s kůží, a Berthe Tacher. Zpočátku se věnoval studiu grafického designu, učil se sklářské umění u Théodôra-Gérarda Hanssena a uživil se jako ilustrátor časopisů. V rané fázi své kariéry vystupoval v různých kabaretech a hudebních halách, včetně Le Cheval d'Or, Les Trois Baudets, l'ABC, l'Alhambra, Bobino a Olympia, a také pracoval jako cirkusový umělec s klaunem Ninem. Étaixova kariéra nabrala výrazný obrat, když v roce 1954 začal pracovat pro Jacquese Tatiho. Přispíval jako kreslíř a autor gags do filmu Můj strýček , asistoval při jeho natáčení v roce 1958 a navrhl plakáty k filmu a jeho pozdějšímu znovu vydání, Prázdniny pana Hulota . Objevil se také v Tatiho filmu Svátek na Olympie v roce 1960. Ovlivněn slapstickovými komiky jako Buster Keaton, Harold Lloyd, Harry Langdon, Max Linder, Charlie Chaplin a Laurel a Hardy, Étaix začal budovat svůj vlastní komediální styl, charakterizovaný elegancí slapsticku a pečlivou načasovaností. Natočil svůj první krátký film Rupture , který podepsal společně s Jean-Claudem Carrièrem, a následoval ho krátkým filmem Šťastné narozeniny , který získal Oscara v roce 1963, rovněž podepsaný společně s Carrièrem. Filmové celovečerní snímky Étaixe zahrnují Svatební host (1962), Yoyo (1965), Dokud máme zdraví (1965), Velká láska (1968) a Země slibů (1971). Jeho filmy často satirizují moderní život, hluk a reklamu. Právní spor vedl k tomu, že se filmy Étaixe od 70. let staly nedostupnými; nicméně po soudním rozhodnutí byly obnoveny a znovu veřejně promítány v roce 2010. Étaix a Annie Fratellini společně založili v roce 1973 Národní cirkusovou školu; vzali se v roce 1969 a následně s vlastním cirkusem na turné, během kterého Étaix vystupoval jako bílý klaun. V roce 1962 obdržel cenu Louise Delluca za Le Soupirant a v roce 2013 byl jmenován Commandeur des Arts et des Lettres. Pierre Étaix zemřel 14. října 2016 v Paříži ve věku 87 let a zanechal po sobě odkaz mistra poetické burlesky a významné osobnosti francouzské slapstickové kinematografie.

Zobrazit profil