Chuck - kreslený komik GiggleTime, který vypráví vtipy
GiggleTime pro Android
Zdarma na Google Play
Stáhněte si aplikaci
GiggleTime - vtipy, komici a komediální vystoupení GiggleTime
Menu
Přejít na Premium Přidat vtip Komici Komediální vystoupení Komici s nejvíce sledujícími O nás Časté dotazy Kontakt Přidat komika
Stáhněte si aplikaci
Sledujte nás

Právní informace
Zásady ochrany osobních údajů Podmínky použití Zásady používání souborů cookie Zásady vrácení peněz a zrušení Zdroje
Přihlásit se
Jazyk
Kategorie
Nastavení
Jazyk česky česky
Bezpečný režim
Automatické přehrávání náhodných vtipů
Oznámení
Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

Začíná na M Vymazat vše
Zobrazeno 193-204 z 232 komiků
Monica Vittiová (1931–2022), komička (Itálie)
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Monica Vittiová

Monica Vitti, rozená Maria Luisa Ceciarelli 3. listopadu 1931 v Římě, byla italská herečka a televizní osobnost. Jejími rodiči byli Adele Vittiglia z Bologny a Angelo Ceciarelli, a její jevištní jméno bylo zvoleno z příjmení její matky, Vitti. Část svého dětství strávila v Messině a Neapoli a zažila válečné události, které v ní probudily vášeň pro divadlo. Jako dítě ji přezdívali „setti vistini“ kvůli jejímu vrstvenému stylu oblékání. Vittiho formální vzdělání začalo na Národní akademii dramatických umění, kde v roce 1953 absolvovala a studovala u lektorů jako byl Silvio D’Amico a Sergio Tofano. Navštěvovala také Pittmanovu školu a vystupovala s italskou divadelní trupou v Německu. Její první jevištní vystoupení bylo v díle Niccolò Machiavelliho La Mandragola , následované Mariannou v Molièrově L’avaro v roce 1955. Poprvé se objevila na plátně bez uvedení jména ve filmu Laugh! Laugh! Laugh! v roce 1954. Během své téměř čtyřicetileté kariéry byla známá svým chraplavým hlasem a živou přítomností. Vitti získala mezinárodní uznání díky svým rolím ve filmech Michelangela Antonioniho, zejména ve filmu L'Avventura (1960), na kterém se objevila její portrét na italské poštovní známce. Hrála v následných filmech, které se staly známými jako Antonioniho „tetralogie nekomunikovatelnosti": La Notte (1961) s Jeanne Moreau a Marcellem Mastroianniem, L'Eclisse (1962) s Alainem Delonem a Il deserto rosso (1964). Spolupracovala s herci jako Marcello Mastroianni, Alain Delon, Richard Harris, Terence Stamp a Dirk Bogarde. Kromě těchto dramatických rolí Vitti také projevila komediální talent ve filmech jako La ragazza con la pistola a Io so che tu sai che io so a natočila několik komedií s Carlem Di Palmou, počínaje filmem Teresa the Thief (1973). Její výkony jí vynesly pět David di Donatello Award za nejlepší herečku, plus čtyři speciální uznání. Obdržela také sedm italských Zlatých glóbů za nejlepší herečku, spolu s kariérním Zlatým glóbem a oceněním Zlatý lev za celoživotní dílo na Filmovém festivalu ve Benátkách. Vittino umělecké partnerství s režisérem Michelangelem Antonionim přesáhlo jejich filmové spolupráce a vyústilo v romantický vztah. Projevila se jako Dorian Gray ve filmu Il grido . Po dlouhé kariéře zemřela Monica Vitti 2. února 2022 v Římě a zanechala po sobě významné dědictví v italském filmu.

Mort Sahl (1927–2021), komik (Kanada) – Satira, Improvizace
Ověřený Nenárokováno
Kanada

Mort Sahl

Mort Sahl, narozený jako Morton Lyon Sahl 11. května 1927 v Montrealu, Quebec, Kanada, byl komik a herec. Jeho rodiče byli židovští imigranti z Dolního východního města v New Yorku. Jeho otec, Harry Sahl, toužil být divadelní dramatikem na Broadwayi, ale nakonec pracoval jako úředník FBI a soudní zapisovatel. Rodina se přestěhovala do Los Angeles, když byl Mort mladý, kde navštěvoval Belmont High School a přispíval do školního časopisu. Sahlův raný život projevoval různorodé zájmy; v 14 letech vstoupil do ROTC a získal ocenění za střelbu a americký patriotismus. Později sloužil v armádě USA. V roce 1942 působil ve 93. leteckém depovém svazu v rámci Armádního letectva, stanoveném na Aljašce. Po dokončení vojenské služby Sahl získal v roce 1950 titul B.S. z Kalifornské univerzity v Los Angeles, se zaměřením na dopravní inženýrství a správu měst. Mezi lety 1950 a 1953 se pokusil prosadit jako stand-up komik v Los Angeles, ale zpočátku neuspěl. V roce 1953 zahájil svou profesionální uměleckou kariéru vystoupením na jevišti v nočním klubu hungry i v San Franciscu. Sahl rychle získal popularitu a vystupoval v nočních klubech, divadlech a na univerzitních kampusech. Původcem byl unikátní styl společenské satiry, využívající improvizované monology a noviny jako rekvizitu. Jeho práce vzbudila značnou pozornost; v roce 1960 se o něm objevila titulní stránka časopisu Time. Vystupoval v televizi i ve filmech, včetně ‘In Love and War’ (1958), ‘All the Young Men’ (1960), ‘Johnny Cool’ (1963), ‘Doctor, You've Got to Be Kidding!’ (1967), ‘Don't Make Waves’ (1967), ‘Inside the Third Reich’ (1982), ‘Nothing Lasts Forever’ (1984), ‘Jonathan Winters: On the Ledge’ (1987), ‘A Stand Up Life’ (1993) a ‘Max Rose’ (2013). John F. Kennedy požádal o jeho pomoc při psaní vtipů pro předvolební projevy a po Kennedého zavraždění Sahl veřejně kritizoval Warrenovu zprávu. Jeho život a kariéra jsou zdokumentovány v biografii Jamese Curtise, Last Man Standing (2017) a ve filmu Roberta B. Weideho, Mort Sahl: The Loyal Opposition (1989). Čtyřikrát se oženil a jeho syn, Mort Sahl Jr., zemřel v roce 1996.

Mouss Diouf (1964–2012), komik (Francie)
Ověřený Nenárokováno
Francie

Mouss Diouf

Mouss Diouf, narozený jako Pierre Moustapha Diouf 28. října 1964 v Dakaru, Senegal, byl francouzsko-senegalský herec, komik a humorista. Jeho rodina se přestěhovala do Marseille, když mu bylo čtyři roky, a později do Bobigny, Seine-Saint-Denis, ve Francii. Původně se věnoval boxu, Diouf se poté přeorientoval na herectví a zahájil svou kariéru v divadle s Jérômem Savarym v 'Le Bal des Cocus'. Filmografie Dioufa se rozkládala přes několik desetiletí a zahrnovala širokou škálu rolí. Objevil se ve filmech jako 'Parole de flic' (1985) a 'Billy Ze Kick' (1985), následovaných 'Loulou Graffiti' v letech 1991 a 1992. Mezi další filmové role patří 'Les époux ripoux' (1991), 'Les secrets professionnels du Dr Apfelglück' (1991), 'Berlin Lady' (1991), 'Inspecteur Médeuze' (1993), 'Le Lyonnais' (1993) a 'Acapulco H.E.A.T.' (1993). Hrál také v 'Lévy et Goliath' (1987) a 'Toubab Bi' (1991). Diouf ztvárnil hlavní roli ve filmu 'The Beast' (La bête) a hrál Bubu ve 'Asterix & Obelix: Mission Cleopatra'. Kromě filmu měl Diouf významné zastoupení i v televizi. Objevil se ve seriálu 'Navarro' v roce 1991 a hrál prominentní roli inspektora N'Gumy v 'Julie Lescaut' od roku 1992 do roku 2006. Účastnil se také 'Les Anges gardiens' (1994) a 'Les Deux Papas et la Maman' (1996) a propůjčil hlas postav v animovaných Disney filmech 'Atlantis: Ztracený poklad' a 'Lilo & Stitch' (2000). Diouf prozkoumal svůj komediální talent prostřednictvím dvou sólových představení, 'Avant, quand j'étais noir' a 'Naturellement humain' (2008). Objevil se také v reality show 'La Ferme Célébrités' v roce 2004 a ve seriálu 'Ali Baba' v roce 2007. Diouf utrpěl v roce 2009 dva mírné mozkové příhody a zemřel 7. července 2012 ve svém domě v Marseille na komplikace po mrtvici. Po jeho smrti byla epizodě 'Julie Lescaut' věnována vzpomínka.

Mousse Boulanger (1926–2023), komička (Švýcarsko) – Surreální a absurdní humor
Ověřený Nenárokováno
Švýcarsko

Mousse Boulanger

Mousse Boulanger, rozená Berthe Sophie Neuenschwanderová, se narodila 3. listopadu 1926 v Boncourtu ve Švýcarsku a zemřela 16. ledna 2023 v Payerne. Dětství prožila nedaleko francouzských hranic a byla ovlivněna různými dialekty v rámci své rodiny. Po dokončení středoškolského vzdělání na kantonální škole v Porrentruy s obchodním diplomem následovalo studium divadla na École sociale de musique v Ženevě. Následoval pobyt jako Au-Pair v Cambridge, který probudil její fascinaci muzei a shakespearskými hrami. Pracovala jako tříjazyčná sekretářka v Bielu, než se vydala na dráhu v umění. Boulangerova umělecká cesta začala studiem herectví a vystoupením v Chechovově hře v roce 1953. V roce 1953 se seznámila s Pierrem Boulangerem, za kterého se provdala v roce 1955. Společně zahájili plodné partnerství a od roku 1956 do roku 1978 vytvořili řadu rozhlasových pořadů, často pod názvem 'Les Marchands d'images.' V roce 1961 věnovali v pořadu jednu epizodu bulharské literatuře a od roku 1973 spolupracovali s Centre dramatique national v Lyonu ve Francii na projektu ‘Poésie dans les quartiers.’ Jejich práce zahrnovala turné s Josém Azpiazuem a jeho dcerou Lupe od roku 1971 do roku 1974. Boulangerová také publikovala několik děl, včetně Tendre pays (1967), Reflets (1973) a Ce qui reste du jour (1975), čerpajíc inspiraci ze surrealistických básníků jako byl Paul Eluard. Po smrti Pierra Boulangera v roce 1978 pokračovala Mousse Boulangerová ve své kariéře. Po odchodu do důchodu dříve pracovala jako kulturní novinářka pro Westschweizer Radio a účastnila se jako členka literární poroty Společnosti jurassienské emulace. Objevila se v pořadu Madame TV v roce 1969 a byla představena v dokumentárním filmu Plans-fixes v roce 2000. V roce 1975 vydala album Berceuse pour une maman , kde napsala francouzské texty. Boulangerová zastávala řadu funkcí, včetně předsedkyně Schweizerischen Schriftstellerverband (SSV) od roku 1978 do roku 1982. V roce 1997 obdržela cenu Prix des écrivains vaudois a její odkaz pokračuje prostřednictvím Literaturpreis Mousse Boulanger, založené Asociací vaudoiských spisovatelů (AVE) a poprvé udělené v roce 2023.

Mufwankolo Wa Lesa (1935–2021), komik (Demokratická republika Kongo) – Skečová komedie
Ověřený Nenárokováno
Demokratická republika Kongo

Mufwankolo Wa Lesa

Mufwankolo Wa Lesa byl konžský humorista, herec a divadelní režisér, zakladatel divadelního souboru Mufwankolo a jedna z velkých postav divadla a kulturního života Katangy. Narodil se jako Odilon Kyembe Kaswili Mwila Bantu 12. července 1935 v Kaluwě v teritoriu Kambove dnešní provincie Horní Katanga. V roce 1941 ho adoptoval strýc z matčiny strany, který ho na část základní školy poslal do misie Kapolowe; pokračoval na škole Saint-Boniface v Kamalondu v Lubumbashi a v misii Kafubu se vyučil truhlářem. Tamní kněží si všimli jeho komického nadání a poprvé stál na jevišti ve školním divadelním souboru. Koncem roku 1954 vstoupil do Jeunes Comiques de la Kenya (JECOKE) a hrál v operetách spojujících zpěv, tanec a komiku. V roce 1956 založil s finanční podporou belgického architekta M. Beckera vlastní soubor. Podle jednoho z jeho herců mu obdivovatelky daly přezdívku Mufwankolo, „muž, který zemře s kravatou“, protože na jevišti vždy nosil kravatu, a soubor toto jméno přijal při oficiální registraci 7. července 1957. Téhož roku uvedl Le Chasseur et le Blanc na výstavě v belgickém Lokerenu, údajně před králem Baudouinem, a získal zlatou medaili. V roce 1958 objížděl Belgické Kongo s inscenací Mu Congo, Mu Belgique, v roce 1959 se vrátil do Belgie na kulatý stůl předcházející nezávislosti a po vyhlášení nezávislosti objížděl na žádost vlády zemi s inscenací Mu Congomani, kweli ni masikini? („Je Konžan opravdu chudý?“). Od roku 1962 vysílal soubor živé divadlo v celostátním rozhlase a od roku 1974 hrál živě i v televizi. Antropolog Johannes Fabian popsal jeho týdenní pořad Zaire ya kesho z počátku 70. let, jehož skeče o každodenním životě a sociálních potížích obyvatel Katangy se vysílaly ve středu v televizi a v sobotu v místním rozhlase. Od roku 1969 uváděl také výchovné hry v dělnických koloniích těžební společnosti Gécamines. Jeho hry, většinou ve svahilštině, se staly předmětem odborných studií, mimo jiné Le Groupe Mufwankolo (1981) Waltera Schicha a Mbayaba Ndaly a studie Alaina Ricarda z roku 2004. V roce 1976 byl soubor pozván do Toga, kde na festivalu afrického umění získal hlavní cenu. V roce 1984 začal své hry nahrávat na pásek, v letech 2000 až 2006 objížděl zemi a v roce 2005 obdržel trofej míru mise OSN v KDR, MONUC. Mufwankolo zemřel v Lubumbashi 17. února 2021 a 22. dubna 2024 byl na kruhovém objezdu Carrefour v Lubumbashi odhalen pomník na jeho počest, kde provinční guvernér ocenil jeho hry za to, že pomohly vychovat mnoho rodin.

Ověřený Nenárokováno
Srí Lanka

M. V. Balan

M. V. Balan byl srílanský herec, choreograf, asistent režie, vedoucí výroby a filmař, jehož kariéra v sinhálské kinematografii trvala přes čtyři desetiletí, v dramatických i komických rolích. Narodil se jako Mahadevan Vellupillai Balakrishnan 3. března 1941 ve vesnici Ganepalla v Yatiyanthotě; filmové noviny Sarasaviya uvedly jako datum jeho narození 15. března 1940. V roce 1958 nastoupil jako technik do Ceylon Studios a jeho první prací bylo osvětlení filmu Sihanaya. Téhož roku debutoval jako herec malou rolí ve filmu Wanaliya. Poté hrál mnoho dramatických i komických rolí, mimo jiné ve filmech Pirimiyek Nisa, Suvineetha Lalani, Ganthera, Sasaraka Hati a Cheriyo Captain. K nejpamátnějším výkonům jeho kariéry patří film Nomiyena Minisun po boku Gaminiho Fonseky, kde kritici velmi chválili jeho roli sluhy. Balan pracoval i za kamerou. Byl choreografem mnoha populárních filmů, mezi nimi Sithaka Mahima, Ipadune Ai, London Hamu a Okkoma Hari. Režíroval jedenáct sinhálských filmů, počínaje snímkem Oba Nathinam z roku 1969; v roce 1975 natočil Hitha Honda Minihek s Gaminim Fonsekou a k jeho dalším oblíbeným režijním filmům patřily Rahasak Nathi Rahasak a Deviyani Sathya Surakinna. V roce 1978 produkoval film Mage Ran Putha. Protože působil v obou filmových průmyslech Srí Lanky, režíroval také několik srílanských tamilských filmů, například Manjal Kunkumam a Nirmala. Byl ženatý s Chandrawathi Hesarasinghe a měli dvě děti. M. V. Balan zemřel 14. ledna 2017 ve věku 75 let a 16. ledna byl pohřben na Všeobecném hřbitově v Mount Lavinii.

Ověřený Nenárokováno
Dánsko

Mads Barner-Christensen

Mads Barner-Christensen je dánský komik, autor a veřejný řečník, který se narodil ve Svendborgu 11. ledna 1965. Je také známý pod přezdívkou 'blærerøven,' což znamená 'chlubivá zadek' nebo 'sebevědomák.' Jeho kariérní cesta byla různorodá; dříve působil jako důstojník v Královské životní gardě a později pracoval jako redaktor životního stylu a módy pro časopis Euroman. Vydání knihy 'Den Store Blærerøv' v roce 1998 znamenalo významný zlom, který ho katapultoval k celonárodnímu uznání. Práce Barnera-Christensena sahá nad rámec stand-up komedie až do oblasti autorství. Po úspěchu knihy 'Den Store Blærerøv' pokračoval ve vydávání knih, včetně 'Halvtreds Plus' v roce 1998, 'Blærerøvens guide til moderne etiquette' v roce 1999 a 'SEX – Hvor svært Kan Det Være?' v roce 2000. Spolu s Suzanne Bjerrehuus napsal knihu 'Blærerøv og Bjerrehuus' v roce 2006 a následně vydal 'Den store blærerøv - En guide til manden' v roce 2006 a 'Blærerøven vender tilbage' v roce 2007. Mezi další publikace patří 'Manual til mænd med sure koner' v roce 2009 a 'Blærerøven vender tilbage (igen, igen)' v roce 2012. Několik let byl také hostem v rozhlasové relaci 'Mads og Monopolet' na DR P4. V dubnu 2012 vystoupil Barner-Christensen pro Dell v Kodani; nicméně Dell se později omluvil za jeho poznámky poté, co se příspěvek na blogu o nich stal virálním. V současné době vytváří filmy pro svůj YouTube kanál, formula TV, a působí jako televizní komentátor. Je také nadšeným automobilovým fanouškem a baví ho vodní sporty, jako je plachtění a kitesurfing. Mads Barner-Christensen byl ženatý s Camillou Barner-Christensen od roku 2000 do roku 2020.

Ověřený Nenárokováno
Bulharsko

Malin Krastev

Malin Krastev je bulharský herec, dramatik, režisér a televizní moderátor, širokému publiku známý jako jeden z moderátorů satirického pořadu Gospodari na Efira (Páni éteru). Narodil se v Sofii 23. dubna 1970, navštěvoval technickou školu Henryho Forda a v roce 1995 absolvoval obor činoherní herectví na Národní akademii divadelního a filmového umění Krastyo Sarafova (VITIZ) ve třídě profesorky Eleny Baevy. Velká část jeho divadelní kariéry je spjata s Divadlem 199, kde hrál ve hrách Veselé dny Raspljujeva, Ten druhý muž, Tři deštivé dny, Stará žena z Kalkaty, Pravý Západ, Sarabanda, Zkušební doba a Nejrychlejší hodiny ve vesmíru; otisky jeho dlaní jsou na Zdi slávy divadla. Působil také v Divadle mládeže a v divadle Salza i Smyah, v inscenacích jako Leden, Tartuffe, Ženitba, Golgota, Večer tříkrálový, Hodina vlků a Equus. Později se stal moderátorem Gospodari na Efira. Jako dramatik získal v roce 2016 cenu IKAR Svazu bulharských herců za dramatický text za hru Rodinné album a v roce 2017 režíroval inscenaci Jako drobky na okně v Divadle mládeže, kde také vyučuje herectví v mládežnické škole. Od roku 2014 je členem Veřejné rady při bulharském ministru kultury. Krastev má za sebou dlouhou filmovou a televizní kariéru. Mezi jeho role patří Ilko Kralev v seriálu Hon na vlka (2000), poručík Krastev ve filmu Fury (2001), stranický umělec Metodi Marchev v Ice Dream (2005), Nedyu Nedev v Patriarchátu (2005), Anani v seriálu Vrabci v říjnu (2006), policejní šéf Dragomir v Prima Primavera (2009), strážník Nadezhdev v Operaci Shmenti Capelli (2011) a Terziyski ve Žvýkačce (2017); hrál také ve filmech Jsem David (2003), Mise Londýn (2010), Sedm hodin rozdílu (2011), Den otců (2019), Leden (2021), Strýček Vánoce (2021), Dobrý řidič (2022), S řekou v srdci (2022), Hra na důvěru (2023) a Ďáblovy hry (2025). V bulharských verzích filmů Rio a Rio 2 daboval Nigela.

Ověřený Nenárokováno
Chile

Mandolino

Armando Navarrete Navarrete, quien se hizo famoso bajo el nombre de Mandolino, se desempeñó como actor, cantante y comediante en Chile. Su popularidad se extendió a Estados Unidos, su país natural y toda América Latina gracias a los números cómicos que compatió con Don Francisco en el programa Sábado Gigante. Su incoursión en el mundo del espectáculo comenzó como vocalista del conjunto music chileno Los Flamingos.