Chuck - kreslený komik GiggleTime, který vypráví vtipy
GiggleTime pro Android
Zdarma na Google Play
Stáhněte si aplikaci
GiggleTime - vtipy, komici a komediální vystoupení GiggleTime
Menu
Přejít na Premium Přidat vtip Komici Komediální vystoupení Komici s nejvíce sledujícími O nás Časté dotazy Kontakt Přidat komika
Stáhněte si aplikaci
Sledujte nás

Právní informace
Zásady ochrany osobních údajů Podmínky použití Zásady používání souborů cookie Zásady vrácení peněz a zrušení Zdroje
Přihlásit se
Jazyk
Kategorie
Nastavení
Jazyk česky česky
Bezpečný režim
Automatické přehrávání náhodných vtipů
Oznámení
Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

Začíná na G Ověřený Vymazat vše
Zobrazeno 73-84 z 91 komiků
Gundu Hanumantha Rao (1956–2018), komik (Indie)
Ověřený Nenárokováno
Indie

Gundu Hanumantha Rao

Gundu Hanumantha Rao, narozený 10. října 1956 ve Vijayawadě, byl indický herec a komik, který primárně pracoval v telugských filmech, divadle a televizi. Pocházel ze střední třídy a svou hereckou kariéru zahájil brzy, když se ve věku 18 let objevil v divadelní hře Ravana Bramha. Před vstupem do zábavního průmyslu provozoval cukrářství. Jeho filmový debut proběhl v Jandhyalově Aha Naa Pellanta v roce 1987, kde získal uznání pro roli otce nevěsty. V. Krishna Reddy. Mezi jeho významné filmy patří Rajendrudu Gajendrudu, Mayalodu, Yamaleela, Srivariki Premalekha, Pellaniki Premalekha Priyuraliki Subhalekha (1992), Popula Pette (1997) a Apparao Driving School. Objevoval se také ve filmech často režírovaných Jandhyalou, K Vasu a SV Krishna Reddy. Jeho komediální role byly dobře přijímány ve filmech jako Prema (1989), Kobbari Bondam (1991), Gharana Alludu (1994) a Annamayya (1997). Sdílel s Brahmanandem blízké přátelství, který ho náleznivě nazýval „Baava“, a poprvé se společně objevili ve filmu Satyagraham. Jeho práce v televizi mu přinesla další uznání. Hrál roli Aamudaala Anjaneyalu v televizním seriálu Amrutham (2001–2007), za kterou získal tři TV Nandi Awards, včetně ocenění za jeho bystré a nekonvenční myšlení. Objevil se také v Aanando Bramha na DD Saptagiri a Sambaraala Rambabu na MAA TV. Hanumantha Rao zemřel 19. února 2018 v Hyderabadu ve věku 61 let na srdeční zástavu sekundární k chronickému onemocnění ledvin. Před smrtí trpěl ledvinovým onemocněním po určitou dobu. V pozdější části svého života čelil finančním potížím, ale obdržel pomoc od Chiranjeeviho, vlády Telangany a dalších organizací.

Günter Neumann (1913–1972), komik (Německo) – Satira, Kabaret
Ověřený Nenárokováno
Německo

Günter Neumann

Günter Neumann, narozený v Berlíně 19. března 1913, byl německý umělec s mnohostrannou kariérou. Pracoval jako zpěvák, skladatel, textař, kabaretiér a scenárista. Jeho všestrannost se rozšiřovala i do žurnalistiky a režie, čímž se stal významnou postavou v německém zábavním průmyslu. Zemřel v Mnichově v roce 1972 ve věku 59 let. Neumannova kariéra začala v 16 letech, když si ho v roce 1929 všimlo Nachwuchsstudio berlínského 'Kabarett der Komiker'. Studoval na Berlínské hudební škole u profesora Thiessena a často doprovázel pořady Wernera Finckse 'Katakombe' a Valesky Gerts 'Kohlkopp' jako pianista. V 30. letech přispíval k návrhům programů, vytvářel texty a šansony a pracoval v rozhlase. V roce 1937 představil kabaretní revue 'Gib ihm heraus' v KadeKo a později vytvořil revue 'Liebe, Lenz und Tingel-Tangel', kterou nacisté zakázali v květnu 1935. V roce 1938 se oženil s kabaretní umělkyní Tatjanou Saisovou. Po druhé světové válce se Neumann rychle znovu prosadil jako významná osobnost v berlínské zábavní scéně. V roce 1946 se vrátil do Berlína a opět začal skládat a psát pro kabaret. Mezi jeho nejúspěšnější kabaretní revuely patřily 'Alles Theater' (1947) a 'Schwarzer Jahrmarkt' (1948), který byl zpracován do satirického filmu 'Berliner Ballade' (1948). Během berlínské blokády vydával od roku 1948 do 1949 satirický časopis 'Insulaner', který se následně proměnil v populární rozhlasovou sérii 'Günter Neumann und seine Insulaner,' vysílanou od roku 1948 do 1961 s téměř 150 epizodami. (1958), *Nádherné dobrodružství* (1959), *Prokletý hrad* (1960), *Sněhurka a sedm žonglérů* (1962) a *Slavné časy v hostinci Spessart* (1967). Překládal muzikál 'Kiss Me, Kate' do němčiny pod názvem 'Küss mich Kätchen'. Neumannovi byla udělena berlínský zvon svobody Ernstem Reuters a obdržel Stříbrný věnec ceny Davida O. Selznicka, Berlínskou uměleckou cenu a prsten Paula Linckeho. Nadace Günter-Neumann-Stiftung byla založena v letech 1981/83 za účelem podpory kabaretu a revuového divadla.

Günther Lüders (1905–1975), komik (Německo)
Ověřený Nenárokováno
Německo

Günther Lüders

Günther Lüders, narozený 5. března 1905 v Lübecku, byl německý herec s kariérou trvající více než čtyři desetiletí. Pocházel z rodiny zapojené do námořní dopravy; jeho dědeček, Johannes Meno Wilhelm Lüders, spoluzaložil v roce 1865 přepravní společnost Lüders & Stange a jeho otec, Carl, pokračoval jako loďník a obchodník. Po studiu na Katharineum do dosažení dospělosti a absolvování učebního oboru v letech 1921 až 1923 se věnoval hereckému vzdělávání u Karla Heidmanna. Na začátku své kariéry se Lüders v roce 1923 připojil k Wanderbühne (putovní divadlo) Städtebund-Theater a vystupoval v letech dvacátých let ve městech jako Lübeck, Dessau a Frankfurt nad Mohanem. Od roku 1934 byl angažován v berlínských divadlech a jeho filmový debut proběhl ve stejném roce ve filmu Die Insel . Mezi jeho práce patřily role ve významných filmech jako Drei Männer im Schnee (1951), Das sündige Dorf (1954) a Das Wirtshaus im Spessart (1958). Vykoušel se i v režii, s filmy jako Wenn wir alle Engel wären (1956) a Ihr 106. Geburtstag (1958). Stručné vězení v koncentračním táboře Esterwegen v roce 1935 bylo důsledkem jeho kritických názorů na nacistický režim. Po druhé světové válce pokračoval Lüders v rozsáhlé divadelní činnosti, včetně angažmá v divadlech ve Flensburgu, Lübecku a Hamburku. Od roku 1947 do roku 1954 byl významným členem Schauspielhaus Düsseldorf pod vedením Gustafa Gründgense. Byl uznáván jako jeden z nejhledanějších divadelních herců své doby. Kromě práce na jevišti a ve filmech se od roku 1946 účastnil více než sta rozhlasových her, často v hlavních rolích. Lüders také přispíval texty pro *Die Rückblende* v 60. letech a byl známý svými interpretacemi děl básníků jako Joachim Ringelnatz, Christian Morgenstern a Wilhelm Busch. Od roku 1954 do své smrti 1. března 1975, krátce před sedmdesátým narozeninami, žil v Urfeldu u Walchenského jezera v Düsseldorfu. Za své příspěvky k německé zábavě byl oceněn německou cenou Kleinkunstpreis v roce 1974.

Guy Bedos (1934–2020), komik (Francie) – Satira
Ověřený Nenárokováno
Francie

Guy Bedos

Guy Bedos, narozený 15. června 1934 v Alžírsku, zemřel 28. května 2020 v Paříži. Byl to mnohostranný umělec, identifikovaný jako *Pied-Noir*, což je označení pro Francouze v Alžírsku, a byl známý svou prací jako scenárista, stand-up komik a herec. Narodil se v době, kdy bylo Alžírsko francouzským departementem, jeho rodina zahrnovala Alfreda Bedose, jeho otce, který pracoval jako zdravotní návštěvník, a Hildeberte Verdier, jeho matku. Jeho dětství bylo poznamenáno nestabilitou, včetně stěhování mezi domovy a internáty, včetně katolické střední školy v Bone a lycea Bugeaud v Alžírsku. Bedosova kariéra začala v raných 50. letech jako součást komediální skupiny 'Bande du Conservatoire'. S rodinou dorazil do Paříže v červnu 1949 a poprvé se objevil ve filmu *Budoucí hvězdy* v roce 1954. Aby se vyhnul vojenské službě během alžírské války, zorganizoval hladovku a byl prohlášen za duševně nezpůsobilého. Vystoupil v hudebním divadle Bobino v roce 1965 po boku Barbary a později spolupracoval s Michelem Boujenachem a Smaïnem na *Sluneční úder v Olympii*. Bedos také inscenoval hry, například 'Arlequin poli par l'amour' ve věku sedmnácti a půl let. Bedos je obzvláště zapamatován pro svou opakující se roli Simona, lékaře, ve filmu *Un éléphant ça trompe énormément* (1976) a *Nous irons tous au paradis* (1977), za který získal značné uznání. Objevil se také ve filmu *Les Aventures de Bidibi et Banban*, kde hrál Bidibiho, a přispíval k satirickému týdeníku *Siné Hebdo*, kde podporoval Siného poté, co byl propuštěn z *Charlie Hebdo*. Politicky podporoval Françoise Mitterranda a v roce 2012 se přestěhoval do Hénin-Beaumont, aby podpořil Jeana-Luca Mélenchona. Ke konci života mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba.

Guy Grosso (1933–2001), komik (Francie)
Ověřený Nenárokováno
Francie

Guy Grosso

Během své kariéry vystupoval pod pseudonymem Guy Grosso. Již od útlého věku projevoval zájem o humor a divadlo, ovlivněn francouzskými komediemi. Jeho první pokusy o vystupování začaly v 50. letech s rolemi v představeních boulevardního divadla, včetně děl Georga Feydeaua a Marca Camolettiho; jednou z jeho prvních pozoruhodných rolí bylo v 'Boeing Boeing' v roce 1960, kde byl oceněn jeho komediální načasování. Grossova kariérní cesta se výrazně změnila po setkání s režisérem André Hunebellem. Grosso si získal značnou popularitu díky spolupráci s Michelem Modem, se kterým tvořili komediální duo Grosso a Modo. Toto partnerství vedlo k významným rolím v několika populárních filmových sériích. Objevil se ve trilogii 'Tři mušketýři' (1961) a 'Le Capitan', oba natočené Hunebellem. Možná jeho nejznámější rolí byl Lucien Fougasse ve filmové sérii 'Gendarmové', která běžela od roku 1964 do roku 1982 po boku Louise de Funèse. Mezi další filmové role patřila role číšníka ve filmu 'Le Grand Restaurant' (1966) a ztvárnění věrného pomocníka ve filmu 'Oscar' (1967). Objevil se také ve filmu 'L'Homme Orchestre' (1970), což demonstrovalo jeho všestrannost. Během své kariéry Grosso pokračoval v hraní na jevišti a objevoval se v produkcích jako 'La Puce à l'oreille' (1970) a 'Un fil à la patte' (1980). Louis de Funès byl pro něj velkou inspirací, Grosso obdivoval jeho komickou energii a načasování. Inspiraci čerpal také z děl Sacha Guitryho, Roberta Dhéryho, Francise Blanchea, Marcela Pagnola a Georga Courtelinea. Guy Grosso hrál až do konce 90. let před svou smrtí 14. února 2001.

Guy Jodoin, komik (Kanada)
Ověřený Nenárokováno
Kanada

Guy Jodoin

Guy Jodoin je quebecký komik a televizní moderátor, narozený 27. prosince 1966 v Sherbrooke, Quebec. Jeho kariéra začala v dětském televizním vysílání, což dokazuje jeho raný zájem o vystupování. Předtím, než se věnoval divadlu, získal titul v oboru čistých věd. Poté studoval divadlo na Collège Lionel-Groulx a v roce 1989 ho ukončil s vyznamenáním. Tento základ v obou oblastech, vědy i umění, pravděpodobně ovlivnil jeho různorodé role během celé kariéry. Jodoin je široce uznáván pro ztvárnění kapitána Charlese Patenaude v seriálu a filmech Dans une galaxie près de chez vous , stejně jako pro letní show Sucré Salé , kterou moderoval dvanáct let až do roku 2014. Hrál také Victora-Huga Lamothe ve filmu Niagara z roku 2022 a objevil se v dalších filmech včetně Mon ami Walid , Tight Lettuce (Tissé serré) a Contre toute espérance . Mezi jeho herecké role patří i televizní seriály jako Histoires de filles a quebecká adaptace Brooklyn Nine-Nine s názvem Escouade 99 , která měla premiéru v roce 2020. V roce 1998 hrál také roli ve hře Ma grosse chum de fille . Kromě herectví Jodoin prokázal univerzálnost jako televizní moderátor, zejména vedením herní show Le Tricheur na stanici TVA v letech 2012 až 2026. V roce 2022 obdržel cenu Gémeaux za nejlepší mužský herecký výkon ve Alertes . Do budoucna je naplánováno, že bude spoluhostit třetí sezonu pořadu Sortez-moi d’ici s Rosalie Vaillancourt v roce 2025 a zúčastní se čtvrté sezony LOL: Qui rira le dernier? v roce 2026. Je také plánováno jeho vystoupení v pořadu Fear Factor Célébrités v roce 2026, čímž bude pokračovat ve svém zapojení do quebecké televize a zábavy.

Ověřený Nenárokováno
Bulharsko

Georgi Parcalev

Georgi Partsalev byl bulharský divadelní a filmový herec, který téměř celou kariéru hrál komické role a stal se jednou z nejlépe zapamatovaných tváří bulharské komedie. Narodil se 16. června 1925 ve městě Levski. Po maturitě v Plevenu studoval medicínu na Sofijské univerzitě, než jeho život ovládlo jeviště. V polovině 50. let působil v Divadle pracovní služby (1954) a v Divadle stavebních vojsk (1955) a v roce 1956 nastoupil do Satirického divadla v Sofii, kde zůstal po zbytek kariéry. Jeho role tam ukazují šíři repertoáru souboru: Optimistenko v Majakovského Lázni, Kisljarskij ve Dvanácti křeslech, několik rolí v Majakovského Štěnici, Hadži Smion ve Strýcích Ivana Vazova, Osip v Gogolově Revizorovi, Mihal ve hře Mihal Miškoed od Savy Dobroplodného a Ivan Gamaša v Radičkovově Rozruchu. Účastnil se také zájezdových estrádních a satirických koncertů z konce 50. a ze 60. let, díky nimž se proslavil daleko za hranicemi hlavního města. Jeho první filmová role přišla v roce 1958 ve filmu Favorit č. 13. V dalších třech desetiletích se stal stálicí bulharské filmové komedie s nezapomenutelnými rolemi ve filmech Uvázaný balon (1967), Velryba (1970), Pětka z Moby Dicka (1970), S dětmi u moře (1972), Léto chudáka (1973), Můj otec malíř (1974), Dvě dioptrie dalekozrakosti (1976) a Třináctá nevěsta prince (1987). Dlouho doufal, že si zahraje Dona Quijota, tuto roli však nikdy nedostal. Partsalev získal titul Zasloužilý umělec v roce 1969 a Národní umělec v roce 1983 a obdržel Řád svatých Cyrila a Metoděje první třídy a Řád Bulharské lidové republiky první třídy (1985). Za roli Metodije Raškova ve filmu Léto chudáka získal v roce 1974 cenu za nejlepší mužský herecký výkon na 25. Filmovém festivalu pracujících v Československu. Od roku 1974 byl členem Svazu bulharských filmových tvůrců. Georgi Partsalev zemřel v Sofii 31. října 1989 ve věku 64 let.

Ověřený Nenárokováno
Bulharsko

Georgi Todorov Kalojančev

Georgi Kaloyanchev, kterému bulharské publikum říkalo Kalata, patřil k nejoblíbenějším komickým hercům bulharského divadla a filmu. Narodil se 13. ledna 1925 v Burgasu a po vojenské službě nastoupil na divadelní školu v Sofii, kde studoval herectví u profesora Stefana Sarčadžieva spolu s Kaťou Zechirevovou, Kostou Conevem a Kaťou Dinevovou. Studium dokončil v roce 1952. Jeho talent byl rozpoznán brzy. V roce 1951 ruský režisér Boris Babočkin, který inscenoval hry v Národním divadle, viděl, jak Kaloyanchev spojuje humor a drama v Ostrovského Bouři, a mladý herec přešel do souboru Národního divadla hned po studiích. V roce 1956 přestoupil do nově založeného Satirického divadla Aleka Konstantinova, scény, která je s jeho jménem spojena nejvíce. Hrál tam mimo jiné soudruha Velosipedkina v Majakovského Lázni, Ostapa Bendera ve Dvanácti křeslech, Prisypkina ve Štěnici a Ivanča Jotatu ve Vazovových Strýcích. Otisky jeho dlaní jsou na Zdi slávy před Divadlem 199. Ve filmu debutoval snímkem Ráno nad vlastí (1951) a poté hrál ve více než padesáti filmech. Bulharští diváci si ho pamatují jako vzpěrače ve filmu Odborník na všechno (1962), inspektora ve filmu Inspektor a noc (1963), Jesseho Jamese ve filmu Jesse James proti Lokumu Šekerovovi (1966), kouzelníka ve filmu Nejdelší noc (1969), Rikšatu ve filmu Uvázaný balon (1969) a titulní roli ve filmu Ezop (1971). Hrál také Giordana Bruna v italské produkci Galileo Galilei (1969) a objevil se ve filmech Nako, Dako, Cako (1974), Bon Chance, inspektore! (1984) a Rapsodie v bílém (2002). Jeho nejznámější pozdní rolí byl Baj Gaňo, slavná postava Aleka Konstantinova, ve filmu Ivana Ničeva Baj Gaňo jede do Evropy (1990), který se stal jedním z nejsledovanějších bulharských filmů počátku 90. let. Bylo pro něj napsáno pokračování, a když se sequel Gaňo Balkanski se vrací z Evropy konečně v roce 2006 natočil, Ničev přidal novou postavu, ducha Baje Gaňa, aby v něm Kaloyanchev mohl ještě vystoupit. Kaloyanchev získal řadu ocenění, mimo jiné Dimitrovovu cenu za divadlo (1959), tituly Zasloužilý umělec (1963) a Národní umělec (1966), cenu Askeer za celoživotní dílo v roce 1995 a cenu Svazu bulharských herců za celoživotní dílo v roce 2006. V roce 1995 se stal čestným občanem Burgasu. Jeho autobiografická kniha Jsem živý, jsem váš!, kterou zapsala Kaťa Vodeničarovová, vyšla v roce 1998. Zemřel v Sofii 18. prosince 2012 ve věku 87 let a je pohřben na Ústředním hřbitově v Sofii. Jeho jméno nese ulice ve čtvrti Dragalevci v Sofii.

Ověřený Nenárokováno
Bulharsko

Gerasim Georgiev-Gero

Gerasim Georgiev-Gero, známý prostě jako Gero, je bulharský filmový a divadelní herec, komik a televizní moderátor. Narodil se 10. července 1974 v Ruse a v roce 1999 absolvoval Národní akademii divadelního a filmového umění (NATFIZ) v Sofii v ročníku Dimitriny Gjurovové. První divadelní roky ho zavedly do divadel v Gabrovu, Ruse, Kărdžali a Smoljanu. Později byl členem souborů Malého městského divadla Za kanálem, Satirického divadla a Divadla mládeže v Sofii a vystupoval na scénách Národního divadla, Armádního divadla, Divadla 199 a divadel v Plovdivu, Slivenu, Chaskovu a Ruse. Podílel se také na inscenacích operních domů ve Varně, Staré Zagoře a Burgasu. Televize z něj udělala známou osobnost. Moderoval satirický pořad Gorčivo na MSat a bTV a později Gospodari na Efira (Páni éteru) na Nova Television a patřil k týmu skečové show Palna ludnica (Totální blázinec). V roce 2016 soutěžil ve čtvrté řadě Tvoje tvář má známý hlas (Kato dve kapki voda) a od roku 2021 pořad moderuje, nejprve s Vasilem Vasilevem-Zuekou a později s Dimitarem Račkovem. V roce 2019 byl jedním z detektivů v porotě první řady The Masked Singer na Nova a v letech 2020 a 2021 moderoval druhou a třetí řadu, po boku Vasila Vasileva-Zueky, resp. Krasiho Radkova. V roce 2018 hrál hlavní roli, policistu Plamena Plamenova zvaného Paco, v komediálním seriálu stanice Nova Policajte ot kraja na grada (Policajti z kraje města). Gero si vybudoval i stálou filmovou kariéru. S režisérem Stefanem Komandarevem natočil filmy Directions (2017), V kruhu (2019) a Blažiny lekce (2023) a k jeho dalším filmům patří Rekreanti (2016), Jako naposledy (2020), Hodiny němčiny (2020), Nahá pravda o kapele Žiguli (2021), v níž hrál bubeníka Puhiho, a Dobrý řidič (2022). V televizi se objevil v seriálech Portál (2021) a Vina (2023–2024) a v roce 2026 hrál Borislava Andreeva ve filmu Kristiny Grozevové a Petara Valčanova Déšť zanechává stopy. V roce 2020 si vyzkoušel i hudbu a v rámci projektu Zpívající herci nahrál píseň Lja-lja v duetu se zpěvačkou a herečkou Ljudmilou Slanevovou.