Chuck - kreslený komik GiggleTime, který vypráví vtipy
GiggleTime pro Android
Zdarma na Google Play
Stáhněte si aplikaci
GiggleTime - vtipy, komici a komediální vystoupení GiggleTime
Menu
Přejít na Premium Přidat vtip Komici Komediální vystoupení Komici s nejvíce sledujícími O nás Časté dotazy Kontakt Přidat komika
Stáhněte si aplikaci
Sledujte nás

Právní informace
Zásady ochrany osobních údajů Podmínky použití Zásady používání souborů cookie Zásady vrácení peněz a zrušení Zdroje
Přihlásit se
Jazyk
Kategorie
Nastavení
Jazyk česky česky
Bezpečný režim
Automatické přehrávání náhodných vtipů
Oznámení
Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

Začíná na G Ověřený Vymazat vše
Zobrazeno 49-60 z 91 komiků
Giacomo Battaglia (1965–2019), komik (Itálie) – Skečová komedie
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giacomo Battaglia

Giacomo Battaglia, narozený 27. ledna 1965 v Reggio Calabrii, byl italský komik, který získal proslulost jako součást dua Battaglia e Miseferi. Seznámil se s Luigim Miseferim v Reggio Calabrii v polovině 80. let a jejich partnerství začalo rozhlasovými pořady v místních stanicích. Jejich raná tvorba je etablovat v regionální zábavní scéně. V roce 1990 získali širší uznání po vystoupení v pořadu RAI 'Stasera mi butto', platformě pro začínající komické talenty. Toto vystoupení vedlo k pozvání od Pier Francesca Pingitore, který je angažoval do pořadu 'Troppa Trippa' v Compagnia del Teatro Bagaglino. Battaglia e Miseferi se stali stálými členy Teatro Bagaglino a výrazně přispěli k jeho komediální tvorbě. Jejich vystoupení zahrnovala komické skeče a imitace, zejména těch Sandera Ciottiho a Bruna Vespy. Kromě práce na jevišti byli nadšenými fanoušky Calcio Reggina, místního fotbalového týmu z Reggio Calabria. Tato vášeň vedla k častým vystupováním v pořadu RAI 'Quelli che il calcio', kde komentovali zápasy Regginy. Battaglia rozšířil své tvůrčí aktivity a spolupodílel se na tvorbě a účinkoval v několika divadelních hrách, včetně 'Jurassic Pac' (1993), 'Mediterroni' (1998) a 'I Telebani' (2002). V roce 1992 se objevil ve filmu 'Gole ruggenti', čímž dále demonstroval svou všestrannost. Battagliaho kariéra zahrnovala vydání knihy 'Racconti in Amaranto' v roce 2008 a účast v pořadu RAI Italia 'Community - L'altra Italia' v roce 2013, kde představil své dílo. Bohužel byl v lednu 2018 diagnostikován s vážnou nemocí. Po vystoupení s Pippo Francem utrpěl 26. června 2018 mrtvici a následně byl hospitalizován v Crotone. Giacomo Battaglia zemřel 1. dubna 2019 ve Cinquefrondi a zanechal po sobě odkaz komediálních vystoupení a oddanou fanouškovskou základnu v Itálii.

Giancarlo De Biasi, komik (Itálie) – Kabaret
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giancarlo De Biasi

Giancarlo De Biasi je italský komik a herec. Narodil se 24. března 1971 v La Spezia a jeho formativní léta strávil vyrůstáním v Lerici. Jeho kariéra začala studiem na Centro di Avviamento all'Espressione di Orazio Costa v letech 1991 až 1993. Během této doby se naučil pantomimických technik u Lucia Chiavarelliho, s důrazem na tělesný projev, což byl přístup, který výrazně ovlivnil jeho pozdější komediální styl. De Biasiho komediální cesta zahrnuje i pozoruhodný úspěch v soutěžích; v roce 2002 vyhrál národní komediální soutěž 'Crepapelle'. Jeho televizní vystupování začala na počátku 2000. let, s rolemi v pořadech jako BravoGrazie (2003) a Arrivano i Nostri (2004). Pokračoval ve vystupováních v televizi, včetně Big (2010), Metropolis (2012-2013) a Pausa Pranzo v letech 2019 a 2021. Během své kariéry se také objevil na Comedy Central a účinkoval v úspěšných televizních programech pro komiky od 90. let. Významnou součástí díla De Biasi je kabaretní show Tabù , známá také jako Alla Canna del Gas , kterou vytvořil s Riccardem Piferim. Tato show zkoumá témata sociální úzkosti a anonymity, přičemž se zabývá nejistotami a společenskými tlaky. Tabù bylo uvedeno v různých prostorách, včetně Teatro Garbatella v Římě (2019), Shelley Park v Lerici (2021) a Zelig (22. dubna 2023). Show byla vydána na Amazon Prime Video pod názvem Taboo v roce 2024. De Biasi hrál také ve filmu L'uomo Samargantico (2020), kde ztvárnil roli 'Maestro Sunny,' která přispěla k nominaci filmu na ceny David di Donatello v roce 2021. Byl přijat na Festival della Comicità Italiana pro rok 2025 prostřednictvím video přihlášky a pokračuje ve vystupování, přičemž v nadcházejících show hraje po boku Irene Elisa Parenti.

Giancarlo Kalabrugovic, komik (Itálie) – Kabaret
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giancarlo Kalabrugovic

Giancarlo Kalabrugovic je italský komik a kabaretní umělec, narozený jako Giancarlo Calabretta 2. října 1966 v Bollate. Jeho původ odráží směs italských regionů, jeho otec pochází z Kalábrie a matka z Emilie. Je uznáván jako milánský komik, který vystupuje po celé Itálii, v divadlech, na veřejných prostranstvích a na živých akcích pro různé příležitosti, včetně firemních setkání a soukromých oslav. Kalabrugovicovo umělecké jméno vzniklo z dětství, kdy on a jeho přátelé hravě upravovali příjmení, aby napodobovali fotbalisty, zejména z Jugoslávie. V roce 2001 začal pronásledovat komediální divadlo poté, co v roce 2000 absolvoval herecký kurz ve škole Campo Teatrale v Miláně. Jeho profesionální debut přišel v roce 2002 s představením 'Sbarlusc,' které bylo hráno na prestižních místech, jako je Teatro Verdi v Miláně a Teatro Valle v Římě. Následně se objevil v reklamě Breil (2003) a ve filmu 'Fame chimica' (2003), kde ztvárnil postavu Bifa. Významným zvratem v jeho kariéře byl rok 2005, kdy se připojil k umělecké laboratoři Zelig. Od roku 2007 do roku 2008 byl pravidelným hostem v pořadu 'Zelig Off' a také se objevil v 'Buona la prima!' (2007-2008) po boku Ale a Franze, kde hrál Mimma, syna vrátného. Je obzvláště známý díky své postavě ‘Pino dei Palazzi,’ ‘metropolitního filozofa’ z panelových domů, která získala popularitu na Zelig od roku 2007. Kalabrugovic ztvárnil Pino dei Palazzi konzistentně od roku 2007 do roku 2011, s objevováním se v letech 2013, 2021 a 2026. Jeho komediální styl je popisován jako 'z periferie,' ironický a poetický. Rapper Marracash několikrát odkazoval na Pino dei Palazzi ve svých písních, čímž dále upevnil kulturní dopad postavy. Hrál v 'Zelig Time' mezi lety 2018 a 2020 a i nadále se vrací na Zelig pro jeho různé edice.

Gianfranco D'Angelo (1936–2021), komik (Itálie) – Satira
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Gianfranco D'Angelo

Gianfranco D'Angelo, narozený jako Gianfranco D'Angelo Manni 19. srpna 1936 v Římě v Itálii, byl italský herec a komik. Zemřel v Římě 15. srpna 2021 v nemocnici Gemelli, pouhých několik dní před svými 85. narozeninami. Vychovával se v čtvrti Esquilino poté, co ve věku tří let ztratil rodiče a následně ho vychovávali jeho teta a strýc. Po absolvování účetnictví zahájil D'Angelo svou divadelní kariéru v roce 1963 jako herec v satirické hře 'I Teleselettivi'. D'Angelova profesionální komediální kariéra začala v polovině 60. let. Raný úspěch zaznamenal s divadelní společností Il Bagaglino a spolu se svými přáteli spoluzaložil Teatro Cordino v Trastevere, kde hrál hry napsané Mauriziou Costanzem. Pracoval také v Teatro Puff v Římě od roku 1968 do roku 1970. Jeho kariéra se výrazně posunula vpůl 70. let, a to díky účasti v několika úspěšných televizních zábavních pořadech, včetně Mazzabubù, C'era una volta Roma, La Sberla, Drive In, Odiens a Striscia la notizia. V roce 1973 se objevil v televizním seriálu 'La porta sul buio' v roli policejního komisaře a v roce 1974 spolupořádal pořad 'Foto di gruppo'. Od roku 1974 do roku 1982 byl D'Angelo aktivní v kinematografii, především se objevoval v „sexy komediích“ a béčkových filmech. Ztvárnil různé role, včetně německého arcibiskupa ve filmu 'Alleluja brava gente' (1970), profesora Puntiglia ve L'insegnante (1975) a hrál ve filmu Mondo Candido (1975). Jeho filmové role pokračovaly až do 80. let, s rolemi ve filmech The Gorilla a Young, Beautiful... Probably Rich (1982) a Girls of Miss Italy (2002). Spolupracoval s režiséry Dinem Risim a Brunem Corbuccim a herci Alvarem Vitalim a Nadií Cassini. Od roku 1983 do roku 1988 hrál v programu Italia 1 'Drive In' postavu pana Armanda a spoluhostil první sezónu pořadu 'Striscia la notizia' s Eziem Greggiem v roce 1988. V letech 1978 a 1979 také komentoval cyklistický závod Giro d'Italia. D’Angelo napsal knihu s názvem 'Gianfranco D'Angelo racconta drive in'. Obdržel čtyři ceny Telegatto a Delfino d'oro za svou kariéru v roce 2001. V roce 2015 se objevil jako hostující soutěžící v pořadu 'Italia's Got Talent' a v roce 2017 vystupoval divadelně s představením 'Quattro donne e una canaglia'. V září 2023 bylo po něm pojmenováno náměstí v produkčním centru Mediaset. Spolupracovníci jako Barbara d’Urso, Antonio Ricci a Paolo Ruffini na něj vzpomínali s láskou a zdůrazňovali jeho schopnost rozesmát lidi a jeho trvalý dopad na italskou zábavu.

Gianluca Fubelli, komik (Itálie) – Improvizace, Parodie
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Gianluca Fubelli

Gianluca Fubelli, známý také jako Scintilla, je italský herec, komik a televizní moderátor, který se narodil v Římě 9. dubna 1973. Jeho kariéra začala v 90. letech animátorskou a zábavní činností v turistických letoviscích od roku 1996 do 1999. Pracoval jako zubní technik až do svých 22 let. V roce 1998 spoluzaložil komediální skupinu I Turbolenti s Gianlucou Impastatem, Stefanem Vogognou a Enzem Polidorem a byl jejím členem od roku 1998 do roku 2013. I Turbolenti dosáhli významného uznání, když v roce 2000 vyhráli Festival Nazionale del Cabaret a v roce 2002 obdrželi Premio della Critica na Premio Charlot. Skupina se objevovala v pořadu Colorado na Italia 1 od roku 2003 do roku 2013 a výrazně přispěla k jeho popularitě. Gianluca Fubelli je známý ikonickými postavami, jako jsou Romolo Prinz a Giulio Cesare dei giorni nostri, které vytvořil během svého působení v Coloradu. Spolu s ním moderoval Colorado od roku 2003 do roku 2019 a také moderoval House of Gag od roku 2015 do roku 2017 a znovu v roce 2023. Jeho komediální styl kombinuje ironii, parodii a pozorování každodenního života. Během své kariéry se Fubelli objevil v několika filmech, včetně Eccezzziunale veramente - Capitolo secondo... me (2006), Area Paradiso (2012), L'ultimo crodino a Tutto molto bello (2014). Účastnil se také divadelních představení jako Gli Artificieri (2004) a La bellezza non è tutto (2024). V roce 2011 napsal komediální knihu Gaius Iulius Caesar. La vera storia di Giulio Cesare dittatore massimo! . V roce 2020 se objevil v pořadu Enjoy - Ridere fa bene a v letech 2022 a 2023 v pořadu Back to School , kde hrál neposlušného učitele. V roce 2023 se oženil s písničkářkou Federicou Cambou a v roce 2025 se zúčastní reality show Pechino Express . Předvádí také živé vystoupení s názvem La bellezza non è tutto , které zahrnuje improvizaci a interakci s publikem.

Gigi Proietti (1940–2020), komik (Itálie)
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Gigi Proietti

Gigi Proietti, narozený Luigi Proietti 2. listopadu 1940 v Římě, byl mnohostranný italský umělec. Jeho rodiči byli Romano Proietti z Umbie a Giovanna Ceci a jeho raná léta se odehrávala na různých místech v Římě. Zpočátku studoval právo na univerzitě La Sapienza, ale před dokončením studia se vydal uměleckou cestou. Již od mládí projevoval hudební nadání a zvládl nástroje jako kytara, klavír, akordeon a kontrabas, přičemž vystupoval v římských nočních klubech, aby si uživil. Proiettiho kariéra začala v roce 1966 účinkováním ve filmech 'Pleasant Nights' a 'I grandi camaleonti'. Pokračoval ve budování svého životopisu účastí v experimentálních divadelních produkcích, jako například Can Can degli italiani (1963), a hraním s Gruppo Sperimentale 101 od roku 1964. V roce 1964 debutoval na jevišti rolí upupa ve hře Aristofaňova Ptáci . Během 70. let se objevil ve filmech jako 'The Appointment' (1969), 'A Wedding' (1978) a 'Who Is Killing the Great Chefs of Europe?' (1978) a v roce 1974 hrál hlavní roli v dramatu 'La cena delle beffe'. Od roku 1976 spolupracoval s Robertem Lericim, vytvářel a režíroval divadelní hry. Premiéra a prezentace divadelního představení pro jednoho herce 'A me gli occhi, please,' které začalo v roce 1976 a pokračovalo více než 300 představeními, znamenala zásadní bod v jeho profesním životě. Proslavil se také rozsáhlou dabingovou prací, kdy namlouval herce jako Roberta De Nira, Sylvestra Stallona, Richarda Burtona a Marlona Branda. Poskytl hlas džinovi v italských verzích filmů 'Aladdin,' stejně jako pro Draca ve filmu 'Dragonheart' a Gandalfa ve filmové sérii 'Hobbit.' Během své kariéry vydal více než 11 alb a 15 singlů. Hrál v Febbre da cavallo (1976) a jeho pokračování Febbre da cavallo - La mandrakata (2002), a objevil se v televizním seriálu Il maresciallo Rocca (1996-2005). Gigi Proietti zemřel 2. listopadu 2020 po infarktu, zanechávaje za sebou odkaz, který zahrnuje čestné občanství města Viterbo (2013) a asteroid pojmenovaný na jeho památku (7916 Gigiproietti, 2021).

Gilles Benizio, komik (Francie) – Skečová komedie, Improvizace
Ověřený Nenárokováno
Francie

Gilles Benizio

Gilles Benizio je francouzský komik, narozený 1. června 1957 ve Villeruptu, v departementu Meurthe-et-Moselle. Je italského původu a 1. června 2024 dovrší 67 let. Studoval divadlo na univerzitě Censier v Paříži, kde se v roce 1982 seznámil se svou budoucí manželkou Corinne Benizio. Vzali se roku 1985 a mají dvě děti, Elisu a Raphaëla. Benizio je nejlépe známý jako polovina komediálního dua Shirley et Dino, které vzniklo s Corinne Benizio v roce 1988. Postavy Shirley a Dino byly vytvořeny během improvizovaného workshopu s Ariane Mnouchkine, která jim pomohla nastartovat kariéru. Jejich komediální styl se opírá o dynamiku, ve které Dino škádlí Shirley pro pobavení publika; Dino je charakterizován svým italským původem a často do vystoupení začleňuje italské písně, zatímco Shirley je zobrazována jako naivní postava snažící se vyprávět příběhy, které Dino neustále přerušuje. Jejich představení často obsahují příběhy o naivních klaunech. Na jevišti debutovali v roce 1985 pod názvem 'Achilles Tonic' a jejich první hudební revue s tématem music-hall uvedli na festivalu Avignon Off v roce 1988. Shirley et Dino získali širší uznání díky vystupováním v televizních pořadech Patricka Sébastiena, zejména v pořadu 'Le Plus Grand Cabaret du monde' v letech 2001 až 2004. V roce 2003 obdrželi cenu Molière za nejlepší skečovou show za své představení 'Le Duo'. Jejich DVD 'À Marigny' se prodalo přes milion kopií a jejich film 'Cabaret Paradis', který byl uveden v roce 2006, přilákal 200 000 diváků. Dvojice se posunula od komedie k režii oper, inscenovala barokní opery jako 'Don Quichotte chez la Duchesse' v roce 2015 a 'Platée' v roce 2022 a nedávno 'Turandot' v Grenoblu 31. března 2023. V současné době žijí v regionu Ardèche.

Gilles Latulippe (1937–2014), komik (Kanada) – Kabaret
Ověřený Nenárokováno
Kanada

Gilles Latulippe

Gilles Latulippe, narozený 31. srpna 1937 v St-Eusèbe-de-Verceil, Montrealu, z rodičů Eugèna Latulippa a Blanche Fournier, byl významnou postavou v historii komického divadla v Quebecu. Svoji kariéru zahájil v roce 1959 rolí bratra Nolasque ve Bousille et les Justes , kterou získal díky Paulu Buissonneauovi. Gratien Gélinas mu následně v roce 1959 dal roli v Bousille et les justes , což znamenalo raný krok v jeho divadelní cestě. Studoval divadlo u Françoise Rozeta. Během 60. let se Latulippe stal hvězdou montrealské kabaretní a komediální divadelní scény a zároveň zahájil úspěšnou televizní kariéru. Setkání s Olivierem Guimondem během Le Zoo du Capitaine Bonhomme ovlivnilo jeho kariéru směrem k burlesknímu divadlu. Objevil se ve dvou televizních seriálech s více než 1000 epizodami: Le Zoo du Capitaine Bonhomme a Les Démons du midi . Hrál hlavní role v seriálu Symphorien (1970-1977), stejně jako v Les Brillant (1979-1982) a Poivre et Sel (1983-1987). V roce 1967 proměnil Dominion Theatre na Théâtre des Variétés. V roce 1969 obdržel ocenění ‘Monsieur Télévision’ a v roce 1972 ocenění ‘Affection Olivier Guimond’. Latulippe založil v roce 1967 Montrealské Théâtre des Variétés, které fungovalo 33 let a představilo přes 7 000 představení bez vládních dotací. Objevil se také v několika filmech, včetně Ach, kdyby chtěl můj mnich... , Veselý svět Leopolda Z , Dvě ženy ve zlatě , Drž se za táťkovy uši , Kamouraska , Neházej to a Hot Dogy . Během své kariéry obdržel řadu cen Prix Gémeaux a MetroStar Awards za svou televizní práci, včetně Trophées Métrostar v letech 1990, 1991, 1992 a 'Coup de cœur' v roce 2000. V roce 1998 ho Le Journal de Montréal vyhlásil za nejoblíbenějšího quebeckého herce. Oslavil 50 let v kariéře 1. dubna 2009 a byl uveden do Síně slávy světového humoru v roce 1995. V roce 2007 obdržel ocenění za celoživotní přínos na Prix Gémeaux a v roce 2007 Grand Prix Kanadské akademie filmu a televize. Latulippovy příspěvky ke kultuře Quebecu byly široce uznávány. V roce 2003 byl jmenován důstojníkem Řádu Kanady, v roce 2009 rytířem Národního řádu Quebecu a v roce 2000 rytířem Řádu Pléiade. Od léta roku 2014 vystupoval každoročně v Drummondville, s více než 840 představeními a 456 000 diváky za 19 let. V červenci 2014 obdržel hold na festivalu Juste pour rire. Zemřel 23. září 2014 na rakovinu plic, kterou mu diagnostikovali tři roky předtím. Až do krátké doby před hospitalizací stále vystupoval v Drummondville. Po jeho smrti byly vlajky v Montrealu spuštěny na půl stožáru a byl položen k poslednímu odpočinku na radnici. 3. října 2014 byl posmrtně prohlášen za čestného občana Montrealu a v roce 2013 obdržel medaili Diamantové výročí královny Alžběty II.

Gino Renni (1943–2021), komik (Argentina)
Ověřený Nenárokováno
Argentina

Gino Renni

Narodil se 7. června 1943 v Corigliano Calabro, Itálie, Luigi Melieni Mollo, později známý jako Gino Renni, byl umělec, zahrnující role herce, komika a zpěváka; držel italsko-argentinské občanství. Jeho rodina emigrovala do Argentiny, když byl velmi mladý, a usadila se v Palermo, Buenos Aires. Přijal 'Renni' jako umělecké příjmení a 'Gino' jako přezdívku a svou kariéru zahájil profesionálně v roce 1961 na Radiu El Mundo ve věku 18 let. Jeho otec, Francesco Melieni, byl negramotný a mluvil pouze svým regionálním dialektem, zatímco jeho matka byla Elena Mollo; měl sestru, Ana Maríu, která zemřela v roce 2014. Kariéra Renniho začala kolem roku 1960 jako zpěvák v rádiu a televizi. Debutoval v rozhlasovém pořadu 'Canta Italia con Gino Renni' na Radiu El Mundo. Nahrával italské romantické písně a vydal několik humorných nebo romantických singlů a dvě alba, ve spolupráci s osobnostmi jako Aníbal Troilo a Cacho Tirao, pod vlivem Domenica Modugno. Mezi jeho rané televizní vystoupení patřily 'Sábados circulares de mancera' v roce 1962 a 'El Club del Clan' (1963-1964), kde nahradil několik singlů. Objevil se také v mezinárodně úspěšném telenovele Nino v roce 1971, což vedlo k tomu, že často používal 'cocoliche' dialekt. Během 70. a 80. let si Renni získal značnou popularitu díky vystupováním v televizních komediálních pořadech jako La Tuerca , kde ztvárnil Jacomo Polentu, italského gauača, Operación Ja Ja , Mesa de Noticias , Brigada Cola a Cebollitas . Hrál také ve filmech jako Villa Cariño está que arde (1968), Te rompo el rating , He nacido en la Ribera a Hay que parar la delantera . Je obzvláště známý pro roli Gina Foderona ve filmové sérii Explosive Squad a Craziest Bathers in the World . Kolem roku 2005 debutoval jako radiový moderátor pod pseudonymem Dj Luigi a později v roce 2006 spustil rádiovou relaci 'Pronto, ¿qui parla?'. V roce 2013 se Renni krátce zapojil do italské politiky tím, že se ucházel o volbu do Sněmovny deputovaných, kandidoval jako kandidát Demokratické strany zastupující zahraniční obvod, Jižní Amerika. Renni pokračoval v práci v televizi a rádiu až do své smrti. Objevil se v mnoha televizních pořadech včetně 'Los Campanelli', 'El Hijo de Don Mateo', 'Atrévase a Soñar' a spolupracoval s umělci jako Alberto Olmedo, Pepe Biondi, Emilio Disi, Andrea del Boca, Ricardo Darín a Chayanne. Účastnil se také pořadů Showmatch a La Platea v pořadu Susany Giménezové. V roce 2020 obdržel dvě dávky vakcíny Sinopharm proti COVID-19. V červnu 2021 byl hospitalizován s COVID-19, což vedlo k zápalu plic a selhání ledvin vyžadujícím dialýzu; zůstal hospitalizován téměř dva měsíce. Gino Renni zemřel 1. srpna 2021 v Buenos Aires v Argentině ve věku 78 let na komplikace spojené s COVID-19.

Giobbe Covatta, komik (Itálie) – Skečová komedie, Parodie
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giobbe Covatta

Italský umělec Giobbe Covatta zastává řadu rolí, včetně stand-up komika, herce, spisovatele a politika. Narozen jako Gianni Maria Covatta 11. června 1956 v Tarantu, Apulie, přestěhoval se se svou rodinou ve věku tří let do Neapole. Své komediální kariéru zahájil pod pseudonymem 'Giobbe' kolem roku 1977 v klubu Derby v Miláně. Covatta pracoval během léta jako instruktor plachtění a animátor a později otevřel školu plachtění v Capo Vaticano, Kalábrii. Show Maurizia Costanza mělo Covattu jako pravidelného hosta od roku 1990. Jeho komediální skeče ve show byly založeny na Bibli, což inspirovalo jeho knihu z roku 1991 Parola di Giobbe . Tato kniha, revize Bible, se prodala v nákladu přes milion výtisků a vyšla ve více než třiceti vydáních. Publikoval i další knihy, včetně Pancreas , parodie na dílo Edmonda De Amicise Heart . Televizní debut Covatta proběhl v roce 1987 na Odeon TV s pořadem 'Una notte all'Odeon' a v roce 1988 se objevil v programech Rai 2, jako 'Tiramisù' a 'Fate il vostro gioco'. V roce 1991 uvedl divadelní hru Parabole Iperboli v Ciak Theatre v Miláně. Kromě své komediální tvorby hrál Covatta v různých filmových, televizních a divadelních produkcích; mezi významné příklady patří 'Pacco, doppio pacco e contropaccotto' (1993) a 'Muzungu - Uomo bianco' (1999). V roce 1994 spolupracoval s Greenpeace na tvorbě pořadu Aria Condizionata o ochraně velryb. V roce 2006 byl zvolen radním za stranu Federace zelených v Římě, získal 3 586 hlasů. Později se v roce 2015 stal národním mluvčím téže strany, i když tvrdí, že se nepovažuje za politika. Covatta se objevil v pořadu Zelig v roce 2007 a znovu v roce 2023 k oslavě jeho 30. výročí, naposledy se objevil 14. října 2023 na Canale 5 společně s Ale & Franz a Michelle Hunziker. Je ženatý s Paolou Catellou a mají dceru jménem Olivia Covatta.

Giorgio Faletti (1950–2014), komik (Itálie)
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giorgio Faletti

Giorgio Faletti, autore, musicista, attore e cabarettista italiano, è nato ad Asti, in Piemonte, e ha vissuto sull Islasola d 'Elba. Le sue opere sono state tradotte in venticinque lingue e hanno avuto grande successo in Europa, in Sud America, in Cina, in Giappone, in Russia e negli Stati Uniti.

Giovanni Storti, komik (Itálie) – Fyzická komedie
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Giovanni Storti

Narodil se v Miláně 20. února 1957 italský herec, komik, filmový režisér a spisovatel Giovanni Storti. Od 90. let 20. století zažívá značný úspěch komediální trio Aldo, Giovanni e Giacomo, jehož prominentním členem je Storti. Stortiho kariéra začala výcvikem ve škole mimodramatického umění Teatro Arsenale, kde v roce 1978 získal diplom. Před vznikem proslulého tria pracoval jako komik a po dobu přibližně deseti let tvořil duo s Aldem Bagliem. Stortiho komediální cesta nabrala významný obrat během práce v resortu Palmasera Village v Cala Gonone na Sardinii od roku 1985. Tam potkal Giacoma Porettiho a společně s Aldem Bagliem vytvořili komediální duo „I suggestionabili“. Objevil se také ve filmu Kamikazen - Ultima notte a Milano z roku 1987. Tři muži Aldo, Giovanni e Giacomo oficiálně vznikli v roce 1991 a budovali svou pověst divadelními představeními a televizními vystoupeními, včetně pořadu Mai dire Gol mezi lety 1994 a 1997. Triumf tria pokračoval s několika úspěšnými filmy, počínaje "Tři muži a noha" (1997), který společně napsali a režírovali s Massimem Venierem; tento film vynesl Stortimu nominaci na cenu David di Donatello za nejlepšího nového režiséra v roce 1998 a také obdržel speciální Nastro d'argento ve stejném roce. Následné filmy jako "Takový je život" (1998), "Zeptej se mě, jestli jsem šťastný" (2000) a "Legenda Al, Johna a Jacka" (2002) dále upevnily jejich postavení v italské komedii. Stortiho tři knihy vydalo nakladatelství Mondadori během 2010. let, včetně *Corro perché mia mamma mi picchia* v roce 2013, poté *Una seducente sospensione del buon senso* v roce 2015 a *Niente panico, si continua a correre* v roce 2018. Mezi nedávné role patří "Nejhorší dny" (2023) a "Santocielo" (2023). Storti je ženatý s Anititou Casolo a má dvě dcery, Claru a Maru; také se účastní maratonských závodů a cvičí tchaj-čchi.