Cataldo Baglio, známý jako Aldo, je italský umělec, který hraje jako komik, herec, scénárista a režisér, a stal se slavným členem komického tria Aldo, Giovanni a Giacomo.
Angela Finocchiaro je italská herečka, narodila se v Miláně 20. listopadu 1955. Její rodina má kořeny v Catanii, protože její otec pochází z tohoto města. Kariéru zahájila v 70. letech s experimentální společností Quelli di Grock a účastnila se představení jako 'Spariamo alle farfalle', 'Felice e Carlina' a dalších. V roce 1979 debutovala ve filmu Ratataplan , který režíroval Maurizio Nichetti. Toto rané období zahrnovalo také spolupráci s Carlinou Tortou a Amatem Pennasilicem na divadelním představení Panna Acida v roce 1980 a účast na produkci karnevalu ve Benátkách mezi lety 1982 a 1983. Finocchiarova kariéra se v 80. letech i nadále vyvíjela. Od roku 1982 do 1983 hrála ve hře Arsenic and Old Lace (Arsenico e vecchi merletti) a v roce 1984 se zúčastnila semináře v Teatro di Porta Romana. V roce 1985 přešla k kabaretu s Cabellovým monologem Bocconcini a později hrála jeho hru La stanza dei fiori di china od roku 1988 do 1989. Během této doby se také objevila v televizní show La TV delle ragazze mezi lety 1988 a 1989. Mezi její nedávné práce patří účasti ve Zelig (2003-2004) a Mammamia! (2004), stejně jako přednes monologu Teatro anatomico v pořadu Report v roce 2004. Angela Finocchiaro získala významné uznání za své herecké schopnosti. V roce 2006 vyhrála cenu David di Donatello za nejlepší vedlejší ženskou roli za film *Neříkej nic*, a v roce 2007 za roli Amelie Benassi ve filmu *Můj bratr je jedináček*. Její výkon ve filmu *La bestia nel cuore* (2005) také získal značné uznání, přičemž jí byl udělen několik ocenění včetně Nastro d'argento, David di Donatello, Ciak Ciak d'oro a Premio Wella Cinema Donna. V letech 2006 až 2007 hrála ve filmu *Miss Universo*, což dokazuje její stálou přítomnost v italském filmu a divadle.
Caterina Guzzanti je italská satirická herečka, narodila se v Římě 5. června 1976. Pochází z rodiny s historií politického zapojení a uměleckého projevu; jejím otcem byl bývalý poslanec Paolo Guzzanti a má dva sourozence, Sabinu a Corrada Guzzantiho, kteří jsou také satirici. Jejími rodiči byli Paolo Guzzanti a Germana Antonucci. Caterina zahájila svou kariéru v roce 1997 účastí v pořadu Pippo Chennedy Show, který vytvořil její bratr Corrado. V roce 1998 následně hrála s sestrou Sabinou v programu La posta del cuore. Guzzantiho komediální styl se často opírá o parodii a tvorbu postav, zkoumající současnou italskou společnost. Je obzvláště známá pro svou roli Arianny v televizním seriálu 'Boris', který se vysílal od roku 2007 do roku 2010 ve třech sériích, a tuto roli zopakovala ve čtvrté sérii v roce 2022. Během svého působení v 'Boris' vytvořila galerii postav, včetně 'contessiny' Orsetty Orsini. V roce 2012 hrála Vichi, parodii na aktivistu CasaPound, v 'Un due tre stella.' V roce 2008 také parodovala Mariastellu Gelmini a Sarah Palin v 'Parla con me'. Její tvorba zahrnovala moderování pořadu 'La prova dell’otto' od března 2013 a spoluhostování v pořadu 'Sostiene Bollani' se Stefanem Bollanim od roku 2011 do roku 2013, než začala uvádět pořad 'Nanuk - Prove d'avventura' s Davide Demichelisem od roku 2012. Během své kariéry Caterina Guzzanti prokázala oddanost satirickým komentářům a různorodým spoluprácím. V roce 2021 se objevila v italské komediální show 'LOL - Chi ride è fuori' a vystupovala pod tlakem. V roce 2014 spolupracovala s Lo Stato Sociale na jejich albu 'L'Italia peggiore.' Její tvorba neustále evolvuje, což dokládá její všestrannost jako herečka a satirická umělkyně.
Corrado Guzzanti se narodil v Římě 17. května 1965. Je italský herec, režisér, scenárista, komik a imitátor, uznávaný jako jedna z hlavních postav současné italské komedie. Rodokmen Paola Guzzantiho zahrnuje oddanost veřejné službě, což dokládá jeho otec, Paolo Guzzanti, který pracuje jak jako novinář, tak jako politik; je také vnukem Elia Guzzantiho, bývalého ministra zdravotnictví, a pra-vnukem seismologa Corrada Luigiho Guzzantiho. Navštěvoval střední školu XXXI Scientific High School 'Nomentano' v Římě, ale nedokončil studium. Studoval filozofii na univerzitě 'La Sapienza' v Římě, kde složil jedenáct zkoušek. Guzzanti zahájil svou kariéru v roce 1987 psaním pro hru své sestry Sabiny ‘Il tempo restringe’ a pokračoval psaním pro televizní pořady v roce 1988. Od roku 1989 do roku 1991 spolupracoval s Antoniem Riccim u Mediaset a hrál v satirické divadelní společnosti Sereny Dandini. Účastnil se tvorby televizního programu Avanzi od roku 1991 do roku 1993, a získal v roce 1992 slávu jako komik ztvárňující Rokko Smithersona. Jeho komedie je ovlivněna Monty Python, Saturday Night Live, italskou commedia all'italiana, Raimondem Vianellem, Carlem Verdonem, La Smorfia a Renzem Arborem. V roce 1992 také napsal a vydal 'Il libro de Kipli', sbírku moudrosti z Avanzi . Během tohoto období se objevil na písni Speaker Dee Mò ‘Questione di stile’ a v roce 1992 debutoval ve filmu s Stefanem Masciarelliho ve filmu 'Prima le donne'. Guzzanti je známý napodobováním italských osobností, jako jsou politici, novináři a celebrity, včetně Vittorio Sgarbiho, Gianni Minoliho a Gianfranco Funariho. V televizi vytvořil několik nezapomenutelných postav, například Pippo Chennedyho (1997), Brunello Robertettiho, satiru na pseudo-intelektuála, a Quelo, falešného kněze. V roce 2006 režíroval film Fascisti su Marte (Fašisté na Marsu). Mezi jeho práce patří tvorba pořadů jako Il caso Scafroglia (2002) a Aniene (2011-2012). Objevil se v mnoha pořadech Sereny Dandini, včetně 'Maddecheaò', 'Tunnel', 'Pippo Chennedy Show' a 'L'ottavo nano,' a předváděl komediální skeče s Carlou Signorisovou v 'Avanzi.' V roce 2010 obdržel ocenění Forte dei Marmi za politickou satiru. Pokračuje v práci jako herec, režisér, komik a imitátor a objevuje se v pořadech jako 'Milano-Roma' a 'L'Ottavo nano'.
Známý jako Dado, umělecké jméno Gabriele Pellegrini, je italský umělec zabývající se komedií, kabaretem a hudbou. V posledních letech se soustředil na hudební divadlo.
Vincenzo "Enzo" Jannacci, narozen v Itálii, hrál kariéru zpěváka-skladatele, kabaretistu, klavíristy, herce, scénáristy a lékaře, prosazuje se mezi nejvýznamnějšími protagonisty italské hudební scény poválečného období.
Giacomo Poretti, Ital, pracuje jako herec, komik, filmový režisér a scenárista. Narodil se 26. dubna 1956 ve Villa Cortese a pochází z dělnické rodiny. Jeho raný zájem o divadlo ho vedl k pokusu připojit se v dětství ke společnosti 'I Legnanesi', ale neuspěl. Předtím, než se zaměřil na herectví, vykonával různé práce, včetně rolí zeměměřiče, kovadla a zdravotní sestry, a později jako pomocný personál v nemocnici v Legnano po dobu jedenácti let. Během této doby se také věnoval kabaretu a politickému aktivismu. Kariéra Porettiho nabyla tvaru díky divadelnímu vzdělání a spolupráci. V roce 1983 vystudoval divadelní školu v Busto Arsizio, zpočátku hrál role jako Francesco Sforza v 'Il Conte di Carmagnola' a získal uznání pro postavu Sarelliho v ‘Questa sera...’. Kabaretní partnerství 'Hansel e Strüdel' bylo založeno v roce 1984 a zahrnovalo Giacoma Porettiho a Marinu Massironi. Klíčový moment nastal v roce 1985, kdy pracoval jako náčelník letoviska na Sardinii a potkal Alda Baglia a Giovanni Stortiho, kteří byli tehdy součástí dua 'I Suggestionabili'. V roce 1991 se v důsledku dřívější spolupráce objevila komediální skupina 'Aldo, Giovanni e Giacomo'. Trio 'Aldo, Giovanni e Giacomo' dosáhlo významného uznání díky mnoha filmům a divadelním představením. Poretti je obzvláště známý postavou Tafazzi, vytvořenou s Carlo Turati, a souvisejícími termíny 'tafazzista' a 'tafazzismo'. Spolupracoval na tvorbě a hrál v filmech jako Tři muži a noha (1997), Život je život (1998), Zeptejte se mě, jestli jsem šťastný (2000) a Legenda o Alovi, Johnovi a Jackovi (2002). Kromě práce s triem se Poretti věnoval i sólovým projektům, včetně moderování televizního pořadu Scarp de' tenis v roce 2018 a účinkování v divadelní produkci 'Fare un’anima' ve stejném roce. Od roku 2019 řídí divadlo Teatro Oscar v Miláně a v roce 2022 spustil podcast PoretCast . Píše také pro publikace, stal se sloupkařem La Stampa v 2010. letech a přispívá do jezuitského časopisu Popoli svým sloupcem 'Scusate il disagio'. Giacomo Poretti a Marina Massironi byli manželé od roku 1986 do roku 1990; v současnosti je ženou Daniela Cristofori a společně mají syna Emanuela, který se narodil v roce 2006.
Giovanni Storti, italský profesionál, je komik, herec, scénárista a režisér, a je jedním ze tří členů slavného komického tria Aldo, Giovanni a Giacomo.
Oreste Lionello byl tlumočník, kabaret umělec, dabing umělec, dabing manažer, dialog spisovatel, humorista a italský televizní moderátor.
Narodila se v Turíně, Itálie, 29. října 1964, Luciana Littizzetto je italská umělkyně, která pracuje jako komediální herečka, rozhlasová osobnost a humoristka. Vyrostla v čtvrti San Donato v Turíně s rodinnými kořeny v Bosconero. Jejími rodiči byli Pietro Littizzetto a Antonietta Dezzutto. Často je s láskou přezdívaná „Lucianina“. Kariéra Littizzetto započala studiem na konzervatoři G. Verdi v Turíně, kde v roce 1984 získala diplom z klavíru; následně v roce 1990 získala bakalářský titul na humanitní fakultě Univerzity v Turíně. Navštěvovala také hereckou školu v Moncalieri a po dobu devíti let pracovala jako učitelka na škole Carlo Levi. Předtím, než si získala širší uznání, Littizzetto vystupovala v divadlech po celém Turíně a okolí a také dělala hlasové záznamy pro mezinárodní mýdlové opery. Debutovala v pořadu Rai Radio 2 Hit Parade a širší uznání získala díky účasti v pořadu Maurizia Costanzo Show, který jí umožnil soustředit se na zábavu. Kabaretní show Zelig v 90. letech dále upevnila její pozici v italské komedii. Littizzetto si proslavila díky svému satirickému humoru, který se často zaměřuje na úředníky vlády a náboženské představitele. V roce 1993 hrála v televizním pořadu Cielito Lindo roli Sabriny, zapamatované díky hlášce „Minchia Sabbry!“ Do roku 2014 napsala 14 humoristických knih, často odkazujících na genitálie jako Waltera a Iolandu. Její tvorba zahrnuje vystoupení v pořadu Avanzi (Rai Tre) a role ve filmech jako Tutti giù per terra a Tre uomini e una gamba. Od roku 1997 je pravidelnou hostkou v pořadu Mai dire gol a v letech 2013 a 2014 spoluhostila hudební festival Sanremo s Fabiem Faziom. V roce 2007 obdržela od prezidenta Italské republiky ocenění De Sica a byla uznána jako nejlepší žena v italské televizi v letech 2013 a 2014. V současné době pravidelně vystupuje v večerním pořadu Che tempo che fa na Rai 3 a od 15. října 2023 přejdou Littizzetto a Fabio Fazio na síť Warner Bros Discovery (NOVE). Zvláště stojí za zmínku, že jí Karneval z Putignano udělil čestný titul „Gran cornuta 2021“, což je poctou symbolizující chytrost a inteligenci v regionu Bari.
Massimo Ghini je italský herec, který se narodil v Římě 12. října 1954. Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo tři roky; jeho otec pocházel z Parmy a matka byla Římanka. Svoji kariéru zahájil jako entertainer v turistických vesnicích a zpočátku pracoval také jako dabér a rádia moderátor. Během těchto formujících let se spřátelil s Fabrizio Bentivogliem a Armandom De Razzou a získal rané uznání jako divadelní herec. Massimo Ghini spolupracoval s významnými režiséry, včetně Franca Zeffirelliho, Giorgia Strehlera, Giuseppe Patroni Griffiho a Gabriele Laviho, a dokonce hrál po boku Vittorio Gassmana ve Shakespearově Otellovi . Ghiniho filmová kariéra začala rolí ve filmu Speed Cross (1979). Během své kariéry se objevil v mnoha filmech, včetně La neve nel bicchiere (1984), Secrets Secrets (1984), Lethal Obsession (1987), Italia-Germania 4-3 (1990), kde hrál Federica, a Living It Up (1994). Ztvárnil také Roberta Rosselliniho ve filmu Celluloide (1996) a propůjčil hlas Nicolasovi Cagem ve filmu Via da Las Vegas . Mezinárodní uznání získal rolí ve filmu La tregua (1997). Jeho filmografie zahrnuje účasti ve filmech Paola Virzìho La bella vita (1994) a Tea with Mussolini (1999), kde hrál svého otce, a v reklamě na Illycaffè režírované Francisem Fordem Coppolou v roce 1999. Práce Massima Ghiniho sahá nad rámec filmu. Hrál kapitána Feliciho ve Segreti segreti (1984) a ztvárnil Valenzaniho ve Compagni di scuola (1988). Zahrál Angelo Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII., v miniseriálu Papa Giovanni - Ioannes XXIII (2002) a Antonia Meucciho ve televizním filmu o vynálezu telefonu v roce 2005. Hrál v seriálu Raccontami (2006-2008) a účastnil se několika filmů Neri Parentiho z cyklu cinepanettoni mezi lety 2005 a 2010. V roce 2011 vyhrál pěveckou soutěž Lasciami cantare! a hrál v muzikálu La Cage aux Folles . Moderoval zahajovací akci pro Agon Channel v roce 2014 a objevil se ve filmu Non si ruba a casa dei ladri (2016). V současné době je naplánováno jeho vystoupení ve filmu Hotel Costiera (2025) a nedávno hrál ve filmu The New Pope (2020).
Italský filmový herec, komik a televizní moderátor Raimondo Vianello se narodil v Římě 7. května 1922. Svou mládí prožil v Pule a zemřel v Miláně 15. dubna 2010 ve věku 87 let na selhání ledvin. Jeho umělecká kariéra trvala šedesát let a zařadila ho mezi průkopníky italské televize po boku Mike Bongiorno a Corrada. Vianello se narodil v Římě, ale po desetiletí žil v Dalmácii, než se přestěhoval do Milána, kde žil a zemřel. Vianellova kariéra začala na konci 40. let, zpočátku pracoval ve filmu jako komediální herec a scenárista. Krátce sloužil jako poddůstojník v Bersaglieri během Italské sociální republiky, vstoupil do služeb v roce 1943 ve věku kolem 20-21 let a byl zajat americkými jednotkami během druhé světové války. Strávil čas v zajateckém táboře poblíž Pisy, což mohlo ovlivnit jeho rozhodnutí věnovat se herectví namísto vojenské nebo právnické kariéry, kterou si přáli jeho rodiče. Během tohoto období sdílel tábor s budoucími významnými osobnostmi jako Dario Fo, Enrico Maria Salerno a Walter Chiari. Od roku 1954 do roku 1959 spoluhostil satirický pořad Un due tre s Ugo Tognazzim, program, který byl zastaven v roce 1959 po skeči o prezidentu Giovanni Gronchim. Během své kariéry se Vianello objevil ve 79 filmech mezi lety 1947 a 1968 a moderoval řadu televizních pořadů. Patřily mezi ně několik sobotních pořadů na RAI v 70. letech, kvízové pořady jako Zig Zag a Il gioco del 9 a sportovní talk show Pressing od roku 1991 do roku 1999. Vianello byl také moderátorem hudebního festivalu Sanremo v roce 1998. Možná jeho nejznámější prací byla sitcom Casa Vianello , ve kterém hrál on a jeho žena, herečka Sandra Mondaini, kterou si vzal roku 1962. Seriál běžel od roku 1988 do roku 2008 a vysílala ho stanice Canale 5 a později Rete 4, přičemž Vianello a Mondaini hráli sami sebe. Jejich poslední společné vystoupení bylo ve televizním filmu Crociera Vianello v roce 2008.
Albánie
Arménie
Argentina
Rakousko
Austrálie
Ázerbájdžán
Belgie
Bulharsko
Benin
Brazílie
Kanada
Švýcarsko
Chile
Kamerun
Čína
Kolumbie
Česko
Německo
Dánsko
Dominikánská republika
Alžírsko
Estonsko
Egypt
Španělsko
Finsko
Francie
Spojené království
Ghana
Řecko
Guatemala
Maďarsko
Indonésie
Irsko
Izrael
Indie
Irák
Írán
Itálie
Jamajka
Japonsko
Keňa
Jižní Korea
Kazachstán
Libanon
Lotyšsko
Maroko
Myanmar (Barma)
Malta
Malawi
Mexiko
Malajsie
Nigérie
Nikaragua
Nizozemsko
Norsko
Nepál
Nový Zéland
Peru
Filipíny
Pákistán
Polsko
Portugalsko
Katar
Rumunsko
Srbsko
Rusko
Saúdská Arábie
Švédsko
Slovinsko
Slovensko
Thajsko
Tunisko
Turecko
Tchaj-wan
Ukrajina
Uganda
Spojené státy
Uruguay
Uzbekistán
Vietnam
Jihoafrická republika
