Chuck - kreslený komik GiggleTime, který vypráví vtipy
GiggleTime pro Android
Zdarma na Google Play
Stáhněte si aplikaci
GiggleTime - vtipy, komici a komediální vystoupení GiggleTime
Menu
Přejít na Premium Přidat vtip Komici Komediální vystoupení Komici s nejvíce sledujícími O nás Časté dotazy Kontakt Přidat komika
Stáhněte si aplikaci
Sledujte nás

Právní informace
Zásady ochrany osobních údajů Podmínky použití Zásady používání souborů cookie Zásady vrácení peněz a zrušení Zdroje
Přihlásit se
Jazyk
Kategorie
Nastavení
Jazyk česky česky
Bezpečný režim
Automatické přehrávání náhodných vtipů
Oznámení
Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

Začíná na E Ověřený Vymazat vše
Zobrazeno 49-60 z 79 komiků
Elisabeth Volkmannová (1936–2006), komička (Německo)
Ověřený Nenárokováno
Německo

Elisabeth Volkmannová

Elisabeth Volkmann, eine deutsche Darstellerin und Komikerin, erlangte größte Bekanntheit durch ihre Mitwirkung in der absurden Fernsehkomödie Klimbim, die von 1973 bis 1979 lief und ein Millionenpublikum in Deutschland erreichte. Später lieh sie der Figur Marge Simpson ihre Stimme für die deutsche Synchronisation von The Simpsons. Sie wurde in Essen geboren und verstarb in München.

Elke Winkens, komička (Německo) – Kabaret
Ověřený Nenárokováno
Německo

Elke Winkens

Elke Winkens, německá herečka, se narodila 25. března 1970 v Linnichu a má dnes 56 let. Její rodné příjmení je Fischerová a její rodina se často stěhovala kvůli práci jejího otce, německého inženýra, což vedlo k dětství prožitému v Ratheimu, Hückelhovenu v Německu, stejně jako v Nizozemsku, Belgii a Africe. Bydlí na několika místech včetně Düsseldorfu, Salcburku, Vídně a Berlína a má pracovní povolení Evropské unie. Její raná výcviková cesta začala baletními lekcemi v šesti letech a vystupováním na jevišti v devíti. Mezi lety 1978 a 1986 se věnovala kariéře profesionální gymnastky, dosahující mnoha vítězství v podlaze. Pokračovala ve studiu díky stipendium na London Studio Centre School od roku 1989 do roku 1991, následovaném Musical School am Theater an der Wien ve Vídni od roku 1991 do roku 1994, kde získala státní diplom v zpěvu, tanci a herectví. Účastnila se tanečních a divadelních produkcí jako 'Tanzmariechen' pro KG Roathemer Wenk. Elke Winkens se připojila ke kabaretnímu souboru Die Hektiker, čímž získala televizní pozornost díky jejich práci. Objevila se v různých televizních seriálech, včetně Cell-O-Fun (1996-1997), One (1998) a především hrála Niki Herzogovou v Inspector Rex od roku 2002 do roku 2004, čímž dosáhla průlomového úspěchu v Německu. Od roku 2000 se objevila v mnoha filmech a televizních pořadech, včetně Arschkalt (2010), kde hrála Lieke, a Adel dich (2010), ve kterém ztvárnila Coronu Gräfin von Hepp. Vystoupila významně ve filmu *Jak být normální a podivnost jiného světa* v roce 2025; tato práce byla následně vybrána pro prezentaci v sekci Perspektivy na 75. Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. V roce 2026 obdržela rakouskou filmovou cenu za nejlepší ženskou vedlejší roli za tento film a byla nominována na cenu Romy jako nejoblíbenější herečka ve filmu.

Emilio Disi (1943–2018), komik (Argentina) – Skečová komedie
Ověřený Nenárokováno
Argentina

Emilio Disi

Emilio Disi, narozený jako Emilio Roberto Parada 2. ledna 1943 v Buenos Aires, byl argentinský herec s kariérou trvající téměř pět desetiletí. Své umělecké dobrodružství zahájil v roce 1959 pořadem Historia de jóvenes a aktivně pracoval od roku 1968 až do roku 2017. Jeho umělecké jméno „Disi“ bylo náhodně vybráno z telefonního seznamu, odvozeno od telefonního čísla optiky 'Óptica Disi'. Zemřel v Buenos Aires 14. března 2018 ve věku 75 let po boji s rakovinou plic. Během své kariéry se Disi objevil v mnoha filmech a televizních seriálech. Mezi jeho rané role patřily El Tobogán (1971), Los Golpes bajos (1974) a La Aventura explosiva (1977). Významné uznání získal rolí ve filmu Los hijos de López (1980) a v 80. letech hrál v několika úspěšných filmech, jako například El telo y la tele (1985), Los bañeros más locos del mundo (1987) a Bañeros II, la playa loca (1989). Objevil se také ve filmové sérii Los Extermineitors po boku Guillermo Francelly, i když se nezúčastnil posledních dvou filmů kvůli neshodě s Francellou. Mezi jeho televizní práce patřily role ve filmech Dinamitados (2004), Tercer tiempo (2003) a 099 Central (2002), stejně jako vystoupení v pořadu Susana Giménez (1998), kde často ztvárňoval Mariano Garipetti ve skeči 'Susana Spadafucile'. Disiho komediální talent se projevil v různých rolích, včetně jeho účasti ve filmech Stress (1990 a 1998) a Rompeportones (1998). Ztvárnil také roli Emilia Iturralde ve filmu Iturralde, Los (2000) a objevil se ve filmech Todas las azafatas van al cielo (2002) a Soy tu karma (2017). Později v kariéře hrál v Muerte en Buenos Aires (2014) a Los únicos (2011) a účastnil se filmu Todos contra Juan (2008), kde hrál sám sebe. V letech 2008 až 2009 vystupoval také v divadelní hře La jaula de las locas . Jeho poslední vystoupení bylo v roce 2017.

Emma Molin, komička (Švédsko)
Ověřený Nenárokováno
Švédsko

Emma Molin

Emma Molin, narozená 16. května 1979 ve Västerhaninge, je švédská herečka, komička, režisérka, scenáristka a moderátorka. Od roku 1997, kdy se připojila ke komediální skupině Grotesco, si vydobyla významné postavení ve švédském zábavním průmyslu. Jako členka Grotesca píše i vystupuje a přispívá tak k jejich charakteristickému stylu humoru. Její zapojení do Grotesca začalo v rané fázi její kariéry a představuje pro její profesní cestu významný počátek. Molinova všestrannost je patrná v různých médiích. Moderovala prestižní akce, jako jsou ceny Grammis, kde v roce 2018 sdílela moderátorské povinnosti s Amandou Ooms, a Gulbaggegalan v letech 2019 a 2020 na SVT. Kromě televizních a filmových rolí se herečka objevila v komediálním pořadu Kanal5 'Partaj' a vystupovala v pořadu Sveriges Radio 'Pang Prego.' Byla také vidět v televizních programech jako 'Labyrint,' 'Robins' a 'Scoop,' a ve filmech 'Puss' a 'The Stig-Helmer Story.' V roce 2018 režírovala a napsala epizodu Grotesco 'Ladies Night,' dílo zaměřené na genderovou nerovnost v komediálním oboru. V roce 2022 také režírovala film 'Göta kanal 4 – Vinna eller försvinna.' Od roku 2013 do roku 2015 zastávala Molin důležitou roli ve švédském rozhlasovém pořadu Sveriges Radio UR 'Livet i Bokstavslandet.' V roce 2018 se přidala k Hanne Dorsinové v pořadu 'På spåret' a následně sdílela roli moderátorky v P3 Guld v roce 2021, který se konal v hotelu kvůli omezením spojeným s COVID-19. Objevila se také několikrát v televizní soutěži 'Alla mot alla.' Její osobní život zahrnuje manželství s Jakobem Setterbergem, kolegou z Grotesco, se kterým má dva děti; v roce 2020 se rozváděli. V roce 2018 moderovala pořad 'Sommar i P1,' kde sdílela postřehy o svém životě a kariéře.

Enrique Pinti (1939–2022), komik (Argentina) – Satira
Ověřený Nenárokováno
Argentina

Enrique Pinti

Enrique Pinti, narozený 7. října 1939 v Buenos Aires, byl argentinský herec a komik s mnohostrannou kariérou zahrnující divadlo, film, televizi a psaní. Zemřel v Buenos Aires 27. března 2022 ve věku 83 let. Pintiho tvorba zahrnovala různé role, včetně herce, humoristy, divadelního režiséra, scenáristy, spisovatele a dramaturga; psal pro děti i dospělé. Jeho rané vzdělání zahrnovalo studium učitele španělštiny, literatury a latinštiny a později vyučoval historii divadla, kde mentoroval studenty jako Mario Pasik. Pintiho komediální styl se vyznačoval dlouhými monology o argentinské politice a historii, přednášenými rychlou řečí a často obsahujícími nadávky a urážky. Hudební pasáže byly integrovány do těchto vystoupení. Jeho pořady byly často vnímány jako alternativní zdroj informací o minulosti a současnosti Argentiny. Je považován za jednu z klíčových postav žánru café-concert v regionu Río de la Plata, po boku Antonia Gasally a Carlosa Perciavalleho. Mezi jeho významné produkce patří "Salsa Criolla" (začátek 90. let) a "Candombe Nacional," které dosáhly značného úspěchu. Během své kariéry vystupoval v mnoha pořadech, včetně Historias recogidas (1973-1975), El show de Enrique Pinti (1980-1981), Vote Pinti (1983) a Antes de que me olvide (2010). Za jevištěm se Pinti objevil v několika argentinských filmech, ztvárňujících jak satirické, tak tragické postavy. Hrál v titulech jako Juan que reía (1976), Esperando la carroza (1985), Flop (1990), Perdido por perdido (1993), Tango (1998) a Arregui, la noticia del día (2001). Přispíval také k televizním pořadům jako La Botica del Ángel , Casino a La luna de canela od roku 1969. Pinti adaptoval divadelní hry, včetně Chicago , Filomena Marturano , Yo quiero a mi mujer a Los locos Addams , a také písně z The Young Frankenstein . Ztvárnil také role v muzikálech jako Hairspray , The Producers a Anything Goes . Byl hospitalizován v Buenos Aires dne 5. března 2022 kvůli komplikacím diabetu, před svou smrtí. Jeho spolupráce s Antoniem Gasalla, kteří společně vytvořili všechny Gasallovy show od roku 1973 do začátku 80. let, dále upevnila jeho místo v argentinském zábavním průmyslu.

Enrique San Francisco (1955–2021), komik (Španělsko)
Ověřený Nenárokováno
Španělsko

Enrique San Francisco

Quique San Francisco, známý také jako Rogelio Enrique San Francisco Cobo, byl španělský herec a komik. Narodil se v Madridu 10. března 1955 a zemřel tam 1. března 2021 na zápal plic po období hospitalizace pro těžkou bilaterální pneumonii. Jeho rodiči byli herci Vicente Haro a Enriqueta Cobo (Queta Ariel) a měl bratra, Vicente Haro Vidal. Dětství strávil v Barceloně s matkou. San Francisco zahájil svou hereckou kariéru v mladém věku, již ve šesti letech se objevoval v reklamách a poté ve Televisión Española show Santi, botones de hotel ve svých deseti letech v roce 1965. Ještě o dva roky později debutoval v divadle ve hře El sueño de una noche de verano a následně se objevil ve filmu Frankie y la boda (1965). Od roku 1975 se plně věnoval herectví, krátce navštěvoval pražské Divadelní studio předtím, než se toho roku přestěhoval do Madridu. V roce 1975 hrál v dvou epizodách seriálu El pícaro , které režíroval Fernando Fernán Gómez. Během 70. a začátku 80. let byl aktivní v kinematografii, zejména v žánru 'cine quinqui', a hrál ve filmech režiséra Eloy de la Iglesia, včetně Navajeros (1980), Colegas (1982) a El pico (1983). Objevil se také ve filmech jako Ernesto (1979) a Maravillas (1981). Kariéra San Francisca zahrnovala film, televizi, divadlo a rozhlas. Propůjčil svůj hlas nahrávkám Loquillla y Trogloditas a La Fuga a objevil se ve videoklipech pro Rosario Flores a další. Od roku 2001 do roku 2008 hrál roli Tinína v populárním televizním seriálu Cuéntame cómo pasó . Účastnil se také pořadů jako El club de la comedia a No somos nadie . Byl nominován na cenu Goya za nejlepší vedlejší roli dvakrát, v roce 1990 za Orquesta Club Virginia a v roce 1993 za El baile del pato . Jeho poslední filmové role byly ve filmech 4 latas (2017) a Sin rodeos (2018). Byl členem Akademie filmu a měl talent se smát sám sobě. Je zapamatován pro svůj přínos španělskému humoru a herectví, s tím, že Mariano Barroso ho popsal jako 'grandísimo actor, vulnerable, brillante y querido por todos'.

Enrique Serrano (?–1965), komik (Španělsko)
Ověřený Nenárokováno
Španělsko

Enrique Serrano

Serrano zahájil svou kariéru ve věku jedenácti let kolem roku 1902 v souboru Humberta Zurla, kde hrál v představení 'Tranquera'. Pracoval také jako jevištní technik a mistr rekvizit v trupě Pepe Podestá a vystupoval v cirkusových představeních pod jmény Tony Tranquerita a Pierrot Saltarín. Studoval na dětském divadle Labardén, což dokládá jeho ranou oddanost herectví. Filmová kariéra Serrana začala v roce 1910 filmem *La batalla de Maipú*, po kterém následoval další němý film *Hasta después de muerta* v roce 1916. Mezi lety 1935 a 1964 se objevil zhruba ve 40 filmech, hrál hlavní role ve snímcích jako *Muchachas que estudian* (1939) a *Así es la vida* (1939). Během své kariéry účinkoval ve více než 80 filmech, včetně filmu *El alma del bandoneón* v roce 1935. Často ztvárňoval postavy „chantas“ nebo podvodníků, což přispívalo k jeho komediálnímu pojetí. Během zlaté éry argentinského filmu hrál ve více než 30 filmech mezi lety 1940 a 1955. Objevil se ve zdařilém filmu *Los martes, orquídeas* s Mirthou Legrand v roce 1941 a často spolupracoval s režisérem Manuelem Romereem a komediální herečkou Niní Marshall. Serrano byl považován za jednoho z největších komediálních herců v klasickém argentinském filmu a byl proslulý svými komickými výkony. Rozsáhle pracoval pro filmová studia Lumiton a objevil se v mnoha filmech během 40. a 50. let, včetně Un hombre solo no vale nada (1949). Jeho poslední filmovou rolí byl film Cuidado con las colas v roce 1964. Byl součástí společnosti Florencia Parraviciniho, společně s Robertem Casauxem a Guillermo Battagliou. Zemřel v Buenos Aires 20. prosince 1965 ve věku 74 let. Je zapamatován pro svůj přínos argentinskému filmu a zanechal po sobě dceru, herečku Tinu Serrano.

Enzo Iacchetti, komik (Itálie)
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Enzo Iacchetti

Vincenzo Iacchetti, profesionálně známý jako Enzo Iacchetti, je italský entertainer s rozmanitou kariérou zahrnující stand-up komedii, herectví, televizní moderování a zpěv. Narodil se 31. srpna 1952 v Castelleone a dětství prožil v Maccagno, v provincii Varese. Jeho rodiči byli Antonio (1918-1975) a Maria (1926-2016). Mezi rané inspirace patřili Adriano Celentano, Giorgio Gaber a Enzo Jannacci, což ho motivovalo k začátku vystupování v oratoriálním divadle. Iacchettiho profesionální cesta začala vystupováním v pizzeriích a restauracích na akcích jako křtiny a svatby. Studoval účetnictví, ale nevěnoval se mu jako povolání, místo toho se zapojil do politické aktivity jako komunista a dokonce byl v roce 1971 zvolen místním zastupitelem. V letech 1976 až 1978 pracoval jako pohraniční pracovník pro cestovní agenturu Globus v Luganu. V roce 1978 se stal programátorem a moderátorem v rádiu Tresa, kde měl na starosti veškerou programovou činnost. Jeho komediérská kariéra nabrala na obrátkách na konci roku 1978, kdy začal vystupovat v klubu Derby v Milánu společně s dalšími komiky jako Francesco Salvi, Giorgio Faletti, Walter Valdi, Giobbe Covatta, Malandrino e Veronica a I Gatti di Vicolo Miracoli, což byla spolupráce, která trvala až do roku 1985. Iacchettiho televizní debut proběhl v roce 1981 v pořadu Il Sabato dello Zecchino. Širokou popularitu si získal v raných 90. letech díky vystupováním v pořadu Maurizia Costanzo Show, kde se proslavil svými charakteristickými „bonsai“ písněmi – krátkými, surrealistickými a často nesmyslnými skladbami. V roce 1991 vydal album s těmito básněmi a písněmi. Od roku 1994 do roku 2026 spoluhostoval populární televizní pořad Striscia la notizia s Eziem Greggiem. Jeho tvorba se rozšiřuje i nad rámec televize; v roce 1995 hrál hlavní roli ve filmu Come quando fuori piove a objevil se v mnoha dalších pořadech pro Rai, Mediaset a Telemontecarlo. V roce 2009 propůjčil hlas amnestickému SpongeBobovi SquarePantsovi. Iacchettiho oddanost řemeslu dokládá jeho pokračující vystupování v televizi a na jevišti, včetně moderování Velone v roce 2010 a obdržení ocenění 'Riccio d'argento' v roce 2010 za své představení Chiedo scusa al signor Gaber, album s cover verzemi písní Giorgia Gabera vydaném v roce 2009.

Enzo Maggio (1902–1978), komik (Itálie) – Imitace, Fyzická komedie
Ověřený Nenárokováno
Itálie

Enzo Maggio

Enzo Maggio, narozený Vincenzo Maggio 10. října 1902 v Neapoli v Itálii, byl italský herec a komik. Pocházel z velké rodiny umělců; měl dvanáct sourozenců a i jeho rodiče se podíleli na umělecké činnosti. Jeho otec, Domenico Maggio, byl herec, zpěvák a divadelní režisér známý průkopnickými vystoupeními neapolské sceneggiaty. Enzo Maggio zemřel v Neapoli 13. července 1978 ve věku 75 let. Kariéra Maggia začala v divadle, s výcvikem prostřednictvím učení v divadlech avanspettacolo před a během druhé světové války. Specializoval se na vystoupení macchiette, zaměřujíc se na pantomimu, charakterizaci a komediální načasování. Byl známý svými napodobeninami, zejména toho komika Larryho Semona (Ridolini). Často vystupoval na jevišti se svými sourozenci Dante, Beniamino, Pupella a Rosalií Maggio, často v neapolských komických produkcích. Jeho umělecké vzdělání proběhlo převážně na jevišti. Po válce Maggio přesunul své zaměření na bohatou filmovou kariéru, často ztvárňoval vedlejší role. Filmovou premiéru si odbyl v roce 1950 s filmy à arrivato il cavaliere! a Vita da cani . Objevil se ve více než 40 filmech, včetně Lo sceicco bianco (1952) od Federica Felliniho, Totò a colori (1952) a Ulisse (1954). Spolupracoval také s Totò ve filmu La banda degli onesti (1956) a účastnil se divadelních produkcí jako Napoletani a Napoli (1955-1956) a La Venere coi baffi (1956-1957). Kritici popsali jeho komediální styl jako spontánní a karikaturní, typický pro dobré neapolské herce. Objevil se ve filmech režisérů Maria Monicelliho, Stena, Alda Fabriziho, Giuseppe De Santise, Maria Mattoliho a Renata Rascela. Jeho posledním filmem byl Dino Risův Primo amore (1978), který byl uveden posmrtně.

Eric Morecambe (1926–1984), komik (Spojené království) – Skečová komedie
Ověřený Nenárokováno
Spojené království

Eric Morecambe

Eric Morecambe, narozený jako John Eric Bartholomew 14. května 1926 v Morecambe, Lancashire, byl britský komik a entertainer. Používal jevištní jméno 'Morecambe' odvozené z jeho rodného města. Jeho stoleté výročí narození bude oslaveno v roce 2026. Zemřel 28. května 1984 ve věku 58 let. Už od útlého věku rozvinul kariéru komika a baviče, dosáhl úspěchu v mnoha talentových soutěžích, zejména v jedné pořádané v Hoylake v roce 1940. Ve čtrnácti letech v roce 1940 přestal chodit do školy a začal vystupovat v duu s Ernestem Wisem. Seznámili se na okruhu divadelních představení kolem roku 1940 a poprvé vystoupili v Liverpool Empire v roce 1940. Jejich partnerství bylo krátce přerušeno druhou světovou válkou; sloužil jako Bevin Boy (těžař) od května 1944, pracoval v Accrington jedenáct měsíců, než byl propuštěn kvůli zdravotním problémům. Přijali jevištní jména Morecambe a Wise, inspirováno Georgem Formbym a Ernieho zkráceným příjmením. Partnerství trvalo až do Morecambovy smrti v roce 1984. Komediální duo Morecambe and Wise se objevovalo v televizních pořadech jako 'Sunday Night at the London Palladium' a 'Double Six', a byli hlavními hvězdami seriálu 'Two of a Kind' (1961-1968) vysílaného společností Associated Television; v roce 1963 se v tomto pořadu objevili jako hosté The Beatles. Jejich přechod do BBC v roce 1968 vedl k obrovské popularitě, přičemž Eddie Braben se stal jejich hlavním scénáristou od roku 1969, což znamenalo 'zlatou éru' pro pořad. 'The Morecambe & Wise Show' si získal obrovskou popularitu a lákal celebrity, které se chtěly objevit; slavná skeč zahrnovala Erica zesměšňujícího dirigenta Andre Previna jako 'Andrew Preview'. Mezi lety 1968 a 1977 BBC uváděla jejich každoroční vánoční vystoupení, která se stala významnými televizními událostmi; vánoční vysílání v roce 1977 sledovalo přes 28 milionů diváků. Vystoupili více než 1 000krát v Morecambe, které bylo považováno za jejich 'duchovní domov'. Morecambe byl obecně považován za vtipnějšího z dvojice, zatímco Wise hrál roli seriózního partnera. Od roku 1969 používali jako úvodní píseň 'Bring Me Sunshine'. Vánoční speciál pro ITV v roce 1983 znamenal jejich poslední vystoupení jako tým. Hrál v 'Night Train to Murder' (1983), který byl vysílán v roce 1985, a účinkoval ve 'The Passionate Pilgrim'.