Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

Komediální vystoupení Nejsledovanější Přidat komika

Vše A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z

Nadcházející vystoupení Ověřený Převzaté profily

Začíná na C Ověřený Vymazat vše

Zobrazeno 97-108 z 127 komiků

Ověřený Nenárokováno

Kanada

Claudine Mercier

Claudine Mercier je kanadská humoristka a komička, narodila se 11. března 1961 v Quebecu. Její kariéra začala na počátku 80. let zpěvem s Artishows a vystupovala také s Normanem Icebergem. Mercier vystudovala UQAM obor dramatické umění v roce 1989 a ve věku 28 let navštěvovala École nationale de l'humour. Je známá jako quebecká komička, zpěvačka, herečka a imitátorka a po absolvování se stala jednou z nejvýznamnějších komiček v Quebecu. Během své kariéry prodala přes 750 000 vstupenek. Herečka a komička Mercierová kombinuje ve svém stylu stand-up vystoupení, postavy a imitace. Je oslavována pro své napodobeniny celebrit, včetně Sinéad O'Connor, Madonny, Lise Watier, Céline Dion, Lary Fabian, Diane Dufresne, Claire Lamarche a Sonie Benezra. Její nejpopulárnější imitací je podnikatelka Lise Watier, za kterou získala Olivier Award; však po žádosti od Lise Watier přestala ji předvádět. Její první sólové představení bylo uvedeno v roce 1993 a zajistilo jí široké uznání, následované třetím sólovým představením v roce 2003. Objevila se v pořadu Bye Bye v letech 1990 a 2013 a spolupředsedala Gala des Olivier v roce 2001 s Mariem Jeanem. V roce 2005 se Mercier objevila ve filmu Idole Instantanée , režírovaném Yvem Desgagnésem a produkovaném Denise Robertovou, kde hrála čtyři různé postavy. Získala kritické uznání v Evropě a vyhrála Felixovu cenu v roce 1998 a tři Olivierovy ceny v roce 1999. Po 25 letech účinkování odešla z jeviště kolem doby pandemie (kolem roku 2020) a věnovala se malování a zpěvu během svého důchodu. Vždy snila o vystoupení v muzikálu, vycházejícího z dětství obdivu k Fredu Astairovi a Gene Kellymu. Nyní se vrací na jeviště a bude součástí obsazení quebecké adaptace muzikálové parodie 'Ménopause,' kde ztvární Matku Přírodu, počínaje rokem 2025. Představení, režírované Danièle Lorainovou a Alexisem Pitkevichtem, bude putovat po Quebecu, včetně vystoupení v Montrealu a Quebec City, a bude se zabývat tématy jako menopauza s humorem a upřímností.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Claudio Gregori

Claudio Gregori, známý profesionálně jako Greg, je mnohostranný italský umělec narozený v Římě 17. listopadu 1963. Vystupuje jako komik, herec, hudebník, zpěvák, scenárista, kreslíř, televizní a rozhlasový moderátor a tvůrce komiksů. Jeho kariéra začala hudebními vystoupeními na konci 70. let, kdy v roce 1979 založil svou první kapelu Jumpin Blues Boys, následně Jolly Rockers v roce 1982, se kterými vystupoval do roku 1999, a Blues Willies také v roce 1982, vydávající alba v letech 2004 a 2006. Během své kariéry se podílel na mnoha dalších hudebních projektech, včetně Johnny Naso & the Vixinex, Le Tonsille Volanti, Il Duo Italia, I Ghepardi Blu, i Jazzophone, i Swing de Luxe, il Greg's Club, i Reeferbilly a il Jazz Set. Lillo Petrolo a Greg tvoří komediální duo Lillo & Greg, přičemž Greg je široce známý jako součást tohoto partnerství. Seznámili se v roce 1986 během práce v nakladatelství. Jejich tvůrčí spolupráce vedla k založení kapely Latte & i Suoi Derivati v roce 1992, která kombinovala rockovou hudbu s satirickými texty a komedií. Od roku 1999 intenzivně spolupracují na filmových projektech a objevují se společně ve filmech Bagnomaria , Blek Giek , Colpi di fulmine , Colpi di fortuna , Un Natale stupefacente , Natale col boss a Natale a Londra – Dio salvi la regina . V roce 2020 společně režírovali komediální film D.N.A.: Decisamente non adatti . Kromě spolupráce s Lillo Petrolem si Greg dokázal vybudovat pověst univerzálního umělce. Začal pracovat jako kreslíř v roce 1985 a vytvářel postavy pro italské komiksy jako Lupo Alberto, Cattivik a Sturmtruppen. Půjčil také hlas animovaným filmům, hrál Grub ve verzi filmu Epic (2013) a Barry ve filmu Early Man (2018). Jeho herecké zkušenosti se rozšiřují i nad rámec filmu a zahrnují účinkování v televizních pořadech jako Saluti e baci , Tivvù cumprà a Un medico in famiglia . Hrál policistu Amedea ve filmu Three Wives (2001) a nedávno se objevil v hlavní roli po boku Massima Ghiniho a Antonia Cataniho ve filmu 30 anni di meno (2024). Mezi jeho autorské příspěvky patří úvodní písně pro pořad 'Le Iene' a Renza Arboreho 'Speciale per me - Meno siamo, meglio stiamo!', a původní hudba pro televizní pořady a filmy s Attiliem Di Giovanni. V roce 2008 vydal sbírku povídek s názvem AgGregazioni . Jeho rozhlasová kariéra začala v roce 1982 pořadem ‘Wolfman Greg Show’ na Radiu Città Futura a od roku 2003 do roku 2019 spolupořádal rozhlasový program 610 na Rai Radio 2.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Chile

Claudio Reyes

Claudio Reyes, narozený 5. května 1960 v Longaví, Chile, byl mnohostranný umělec. Identifikoval se jako chilský zpěvák, herec, politik a komik. Od roku 1984 zahájil svou profesionální hereckou kariéru účinkováním v menších rolích v několika televizních seriálech, jako například 'La torre 10', 'La represa' a 'Bellas y audaces'. Pokračoval v natáčení telenovel, objevil se v 'Piel canela' v roce 2001 a zúčastnil se soundtracku a herecké role ve filmu 'A la sombra del ángel' v roce 1989. Reyes také předvedl hudební talent populárním rozhlasovým provedením písně 'Por qué llora la tarde' v roce 1989, které se vyznačovalo zapamatovatelným refrénem. Devadesátá léta znamenala začátek Reyesovy komediální kariéry v pořadu ‘Jappening con ja’. Během této doby vytvořil několik postav, včetně 'El Huaso Clemente', 'Clementina', 'Tutín', 'Chalo' a především 'Charly Badulaque'. Postava 'Charly Badulaque' si získala značnou popularitu kolem roku 2000, což vedlo k vystupováním v pořadu ‘Morandé con compañía’ a hostování v ‘Viva el lunes’. Tato popularita vyvrcholila filmem 'Kuma Channel: The True Story of Charly Badulaque', který byl uveden kolem roku 2000. V roce 1989 Reyes převzal roli porotce na Mezinárodním festivalu písní ve Viña del Mar. Kromě zábavy se Reyes zapojil do politiky a působil jako radní v Puente Alto v letech 2004 až 2008, zastupoval Nezávislou demokratickou unii (UDI) a získal přes 12 000 hlasů. Pokračoval v práci v televizi, objevoval se v pořadech ‘De aquí no sale’ v roce 2016 a ‘Gato por Liebre’ v roce 2021. Během svého života měl Reyes sedm dětí se šesti různými ženami a Yanet Alfaro byla jeho poslední manželkou. V dubnu 2023 utrpěl mírný infarkt, z něhož se zotavil, ale bohužel zemřel 13. července 2024 v důsledku následného infarktu při oslavě narozenin přítele v Santiagu. Reyes studoval na katedře divadla na Univerzitě Chile.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Švýcarsko

Claudio Zuccolini

Claudio Zuccolini je švýcarský komik a moderátor, pocházející z Graubündenu. Své mediální kariéru zahájil v roce 1994 jako rádia DJ pro místní stanice v Graubündenu, konkrétně na Radiu Grischa. Poté se přestěhoval do Curychu a pracoval jako VJ a moderátor pro TELE 24. Mezi lety 1998 a 2003 získal Zuccolini širší uznání jako moderátor, editor a VJ pro Tele24 a Swiss Television a později od roku 2003 do roku 2005 působil jako editor pro švýcarský ilustrovaný časopis a People on Sat.1 Schweiz. Zuccolinova komediální kariéra odstartovala v roce 2004 představením „Ex-celebrity“. Od té doby si vytvořil osobitý styl, často parodující své zkušenosti bývalé veřejné osoby a do svých vystoupení zapojující běžné pozorování. Mezi jeho další pořady patří „Zuccova kávová cesta“ (2007), „Program úspěchu“ (2010), „Jednoduše Zucco“ (2015), „Proč“ (2017) a „Protože“ (2020). Do svého humoru často začleňuje témata jako podložky pod talíře, tetování, myčky nádobí a kuchařky a rád se baví drby, zejména o Kurtovi a Erikě. Vystoupil na Arosa Humor Festivalu v roce 2010 a v roce 2017 obdržel ocenění Arosa Humorfüller. Jeho sedmé představení „Der Aufreger“ (Provokátor) objíždí Švýcarsko od podzimu roku 2023 a většina představení je vyprodána. Kromě stand-up vystoupení zahrnuje Zuccolinova kariéra různé role. Objevil se v pořadu 'Genial daneben' na SRF zwei a v roce 2011 moderoval tři epizody 'Wer wird Millionär?' na 3+. Hrál také divadelní role v "BOEING BOEING" (2009), "Saturday Night Fever" a "Rocky Horror Show." Získal menší role ve švýcarských filmech a od roku 2007 dává hlas Steinbocku Gianovi v reklamách Graubündenského turismu. Zuccolinovy úspěchy byly oceněny řadou ocenění, včetně Swiss Comedy Award v roce 2020, dvěma Swiss Comedy Awards v roce 2020 (kategorie Sólo za 'Because' a Cena publika), Prix Walo v roce 2011 za Cabaret/Komedii a dalším Prix Walo v roce 2024. V současné době působí jako lidský publicista pro Radio SRF 3, moderuje pořad "Wie tickt die Schweiz?" na SRF1 od roku 2024 a je prezidentem Švýcarské národní asociace zvířat (VNTS), která se zasazuje o švýcarské národní zvíře.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Austrálie

Clyde Cook

Narodil se jako Clyde Wilfred Cook 16. prosince 1891 poblíž Port Macquarie v Austrálii. Clyde Cook se stal australsko-americkým hercem, komikem a vaudevilistou. Jeho rodiči byli John a Annie Cook; rodina se přestěhovala do Sydney, když mu bylo šest let. Své umělecké kariéru zahájil v roce 1901 jako akrobat a tanečník a již v roce 1906 si získal pověst komického baviče. Cookova raná kariéra zahrnovala rozsáhlé cestování a vystupování. V roce 1911 se vydal do Londýna s cílem proniknout do hudebních divadel a vystupoval 14 týdnů v Folies Bergere. Ačkoli se v roce 1916 vrátil do Austrálie, Clyde Cook nemohl vstoupit do První australské imperiální síly kvůli fyzickým omezením. Během tohoto období se účastnil sbírek a bavil vojáky. Jeho první filmový herecký výkon byl ve filmu "His Only Chance" v roce 1918. Během svých prvních vystoupení ve Spojených státech byl Cook známý jako „Inja Rubber Idiot“ a vystupoval v Newyorském Hippodromu od poloviny roku 1919 do začátku roku 1920. V roce 1920 William Fox uzavřel se Clyde Cookem smlouvu na sérii komediálních krátkých filmů; následně spolupracoval s Hal Roach v roce 1925 a s Warner Bros. v roce 1927. Cookův komediální styl často demonstroval jeho akrobatické dovednosti, které James Parrott pomohl rozvinout do příběhů. Vystupoval v krátkých komediích režírovaných Stanem Laurelem od roku 1925 a objevil se ve filmech jako Měli námořníci žít? (1925), kde zápasil s Noahem Youngem, a Zocelená zeď. Jeho kariéra trvala až do 50. let s rolemi klesající velikosti. Objevil se ve filmových sériích Bulldog Drummond a Mr. Moto, stejně jako v epizodě Dobrodružství Supermana v roce 1953. V roce 1925 se oženil s herečkou Alicí Draperovou; měli dceru jménem Julia, ale v roce 1938 se rozváděli vřele. Jeho posledním filmem byl Donovanův útes (1963) jako komparzista. Clyde Cook zemřel 13. srpna 1984 v Carpinterii, Kalifornie.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Chile

Coco Legrand

Alejandro Javier González Legrand, más conocido como Coco Legrand, es un humorista, herec y dirigent de televisión chileno. Su obra se accorde principalmente de monólogos que deskripben escenas cotidianas, permitiendo observar y satirizar los rasgos psicológicos más comunes de la sociedad, y a su vez volver a perfilar al típico ciudadano chileno.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Coco Ponzoni

Cochi Ponzoni, narozený jako Aurelio Ponzoni 11. března 1941 v Miláně, je italský herec, scenárista, zpěvák a komik. Jeho matka mu dala přezdívku 'Cochi', inspirovanou postavou z dětského časopisu *Corriere dei Piccoli*. Navštěvoval jak italské Liceo classico, tak i Carlo Cattaneo Technický institut, kde studoval účetnictví. Raná přátelství s Renatem Pozzettem, počínající v Gemoniu, vedla k významnému uměleckému partnerství. Ponzoni zpočátku získal slávu jako součást komediálního dua Cochi e Renato s Renatem Pozzettem, jejichž partnerství začalo v roce 1962. Začali vystupovat v 'Cab 64' v roce 1964 a později v Derby Club v Miláně od roku 1965, kde rozvíjeli surrealistický a poetický styl komedie. Enzo Jannacci se během tohoto období stal přítelem a spoluautorem a přispěl k jejich populárním písním jako ‚Canzone Intelligente‘, 'La gallina' a 'Nebbia in Val Padana.' Premiéru na televizii měli v roce 1971 v miniseriálu Riuscirà il cav. papà Ubu? a v roce 1973 moderovali pořad Il poeta e il contadino. V roce 1976 zahájil sólovou kariéru, kterou poznamenal filmový debut ve filmu Cuore di cane, a objevil se také ve filmech The Career of a Chambermaid a Sturmtruppen ve stejném roce. Po získání uznání pro svou práci s Pozzettem se Ponzoni věnoval sólové kariéře zaměřené na film a divadlo. Objevil se ve filmech jako (1981) a (1978). V raných 80. letech se objevily neshody s Renatem Pozzettem ohledně voleb práce, což ho vedlo ke změně zaměření na dramatické divadlo. V roce 1987 se krátce ucházel o politický úřad za Radikální stranu. Ponzoni se v 2000. letech s Pozettem znovu setkal pro televizní a divadelní projekty. V prosinci 2024 obdržel na Mezinárodním filmovém festivalu v Asti ocenění za celoživotní dílo a stal se oficiálním mluvčím organizace City Angels. V roce 2023 vydal své paměti a v únoru 2026 se objevil na k oslavě 30. výročí pořadu.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Coluche

Michel Colucci, slavný pod pseudonymem Coluche, se narodil 28. října 1944 ve 14. arrondissement Paříže a Off dne 1. června 1986 v Opio, v Alpes- Maritimes. Předvedl se jako francouzský komik, herec a filantrop.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Consuelo de Haviland

Consuelo de Haviland je mnohostranná umělkyně, uznávaná jako herečka, tanečnice a spisovatelka. Narodila se 28. dubna 1955 v New Yorku a má jak francouzské, tak americké občanství, což odráží její franko-americký původ. Pochází z prestižní rodiny Haviland, známé porcelánem. Její rané vzdělání zahrnovalo klasický tanec se studiem v Paříži i Sofii. Objevila se ve filmu Lady Oscar (1979), kde hrála partnerku Oscara na černém plese, a následně ztvárnila Lisu ve filmu 37°2 le matin (1986). Mezi další významné filmové role patří Barbara ve filmu Hôtel du Paradis (1987), "vysoká brunetka" ve filmu Nesnesitelná lehkost bytí (1988) a Corinne ve filmu Ne réveillez pas un flic qui dort (1988). Také hrála Liselotte Wagner ve filmu Dancing Machine (1990) a Elisu ‘Bunny’ Grimaldi ve filmu Sans Rancune (1992). Mezi její televizní role patří role v epizodě 'Adolescence de l'art' seriálu Maguy (1991), účinkování v Maigret voit double (2000) jako Josette Keller a v Louis la brocante (2001) jako Brigitte. Ztvárnila také Betty Fersen ve filmu Le Maître du Zodiaque (2006). V roce 1996 hrála ve filmu Panique au Plazza v Théâtre Marigny. Kromě herecké kariéry je Consuelo de Haviland také publikovanou autorkou, která v roce 1987 vydala román "Boulevard Dondoukov". Objevila se také ve filmu "Soukromá záležitost" (2002). Její profesní život se rozšiřuje nad rámec herectví; zastupuje Ruské železnice ve Francii a přispěla k obnově železničního spojení mezi Paříží a Moskvou. Byla také herečkou ve filmu "La Fac en délire" (1982), francouzsko-německé koprodukci o mladých lidech, kteří k plánovaným sňatkům ukradnou autobus.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Španělsko

Consuelo Guerrero de Luna

Consuelo Guerrero de Luna, rozená Consuelo Texidor Mendo v Madridu 9. března 1905, byla španělská herečka a komička. Její kariéra začala na jevišti v roce 1924 v Teatro de la Zarzuela v Madridu a následně vystupovala s divadelní společností Ricardo Calvo Agostího. Její sestra, Irene Guerrero de Luna, se také věnovala herectví, specializovala se na dabing. Po španělské občanské válce emigrovala Consuelo Guerrero de Luna na konci 30. let do Mexika po vyhnanství. Rychle se prosadila v mexickém filmu a během své kariéry se objevila ve více než padesáti filmech. Její filmový debut proběhl v roce 1941 s Ó, jaký čas, Don Simone! a ve stejném roce se objevila i ve filmu Neznámý policista . V průběhu raných 40. let hrála v několika filmech, včetně Když hvězdy cestují (1942), Tancovala jsem s Don Porfiriem (1942) a Arriba las mujeres (1943). Ztvárnila také role ve filmech Vzkříšení (1943) a Letní hotel (1944), stejně jako ve filmech Dcera pluku (1944) a Lieutenantka-mniška (1944). Mezi její významné filmy z pozdější kariéry patří Bílý mnich (1945), Zloděj (1947), Zlaté podkovy (1948), V dlani tvé (1951) a Převezmi mě do náruče (1954). Kromě filmu se Consuelo Guerrero de Luna účastnila divadelních představení jako 'El derecho a nacer', 'La loba', 'Los cuatro caminos' a 'La locura de los ángeles'. Přispěla také k televizi, objevila se v mýdlových operách Murallas blancas a Amar fue su pecado v roce 1960. Její poslední roky strávila v domě poskytnutém Národní asociací herců (ANDA). Consuelo Guerrero de Luna zemřela v Ciudad de México 11. října 1972.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Německo

Cordula Stratmann

Jako Němka Cordula Stratmann pracuje jako komička, herečka a autorka a také se věnuje systémové rodinné terapii. Narodila se 10. listopadu 1963 v Düsseldorfu a vyrůstala jako dcera učitele. Navštěvovala St.-Ursula-Gymnasium v Düsseldorfu a v raných 80. letech složila Abitur. Stratmann poprvé získala pozornost na konci 90. let svou rolí Annemie Hülchrath ve hře Zimmer frei! (1998-2008). Po maturitě studovala Stratmann sociální práci na Katholischen Hochschule Nordrhein-Westfalen v Kolíně nad Rýnem a získala titul Diplom-Sozialarbeiterin. Během práce v poradenském centru pro rodiny absolvovala dodatečné školení v systemické rodinné terapii a pracovala jako terapeutka osm let (1988–1996). Předtím, než se začala věnovat komedii, spoluzaložila v roce 1990 kabaretovou skupinu Fatal Banal a objevila komedii v roce 1990. Postavu Annemie Hülchrath vytvořila pro karnevalovou sezónu v roce 1992. Stratmannova se v roce 1996 přesunula ke kariéře v televizi a opustila svou práci rodinného poradce. Televizní debut Stratmannové zahrnoval moderování komediálních pořadů Manngold a Sonst gerne na tm3 a ZDF, kde původně hrála roli Melanie. V roce 1998 se objevila ve filmu Zimmer frei! jako „Annemie Hülchrath“, s pokračováním Annemie auf Hausbesuch (2000-2002) a Annemie Hülchrath – Der Talk (2002-2004). Její první divadelní program Andererseits wiederum … byl uveden v roce 2001 a získal jí nominaci na Německou cenu za komedii. Od roku 2002 do roku 2004 moderovala pořad Annemie Hülchrath – Der Talk na WDR. Od září 2004 hrála v improvizačním komediálním pořadu Schillerstraße, který běžel do dubna 2007 a získal jí několik ocenění, včetně Německé ceny za komedii v roce 2005 a Německé televizní ceny. V říjnu 2001 a říjnu 2002 byla také nominována na Německou cenu za komedii. Stratmannová občas začlenila svůj osobní život do své tvorby; v listopadu 2005 byla těhotná, což se odrazilo v dějové linii Schillerstraße, a 31. března 2006 porodila syna Emila. Je provdaná za Rainera Osnowského, spoluzakladatele lit.Cologne, a žijí s ním a synem v Kolíně nad Rýnem. Je autorkou několika knih, včetně Ist dieses Buch ansteckend? (2008), Sie da oben (2011) a Wo war ich stehengeblieben? (2024). Stále působí jako rodinná terapeutka na částečný úvazek ve vlastní praxi v Kolíně nad Rýnem a objevila se v různých televizních seriálech a filmech, včetně Danni Lowinski (2013), Kroymann (2017-2019), Rocca verändert die Welt (2019) a SMS für Dich (2016). Nedávno se zúčastnila čtvrté sezóny 'LOL: Last One Laughing' (od 6. dubna 2023).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Německo

Curt Bois

Curt Bois, narozený jako Kurt Boas 5. dubna 1901 v Berlíně, byl německý herec a komik. Pocházel z německo-židovské rodiny, jeho rodiče byli Philipp Boas a Martha Saul. Jeho kariéra trvala pozoruhodných 79 let, čímž se stal nejdlouho působícím filmovým hercem v historii. Bois zemřel v Berlíně 25. prosince 1991 ve věku 90 let. Bois zahájil svou hereckou kariéru překvapivě brzy, v roce 1907 se objevil ve filmu "Bauernhaus und Grafenschloß" jako jeden z prvních dětských herců. Pokračoval v hraní jako dětská hvězda, včetně rolí ve filmech "Der Kleine Detektiv" (1909) a několika dalších, jako "Mutterliebe" a "Streichhölzer, kauft Streichhölzer!" (1908). Od roku 1914 do 1919 pracoval jako „Salonhumorist“ v revuích, kabaretech a hudebních show po celém Německu, Švýcarsku, Rakousku a Maďarsku. Své divadelní debut měl ve věku sedmi let 23. října 1908 v divadle Theater des Westens. Bois dosáhl úspěchu v roce 1928 hraním hry "Teta Charley" ve Vídni a filmové společnosti se pokusily propagovat ho jako „německého Haralda Lloyda“. Během Výmarské republiky získal uznání jako interpret chansonů. Hrál na Broadwayi a objevil se v menších rolích v hollywoodských filmech, včetně Casablanky (1942) jako kapsáře a Zachycené (1949) jako Franzi Kartos. Po druhé světové válce se Bois vrátil do Německa v roce 1950 a následně strávil mnoho let hraním v Schiller Theater i Theater des Westens. Komické postavy byly běžnou součástí Boisových vystoupení, často zahrnovaly role jako hlavní číšníci nebo sebevědomí úředníci. V roce 1987 získal evropskou filmovou cenu za nejlepší vedlejší roli za roli básníka Homéra ve filmu Wima Wenderse Křídla touhy (také známého jako Nebeské nebe nad Berlínem). Jeho poslední filmovou rolí byl krátký film Poslední pásmo v roce 1989.

Zobrazit profil