Globální adresář talentů

Komici z Francie

Adresář komiků z Francie — profily, životopisy, fotografie a odkazy na sociální sítě komiků z Francie.

211 komiků

Didier Bénureau

Didier Bénureau je francouzský humorista a herec, narozený 28. října 1956 v Courbevoie, západním předměstí Paříže. Své hudební začátky měl ve věku 15 let s vášní pro kytaru, což vedlo ke vzniku akustické skupiny 'Quasifolklo' v roce 1975. Tato skupina získala uznání, když vyhrála medaili v televizní show pořádané Patrice Laffontem. Poté sloužil v armádě v letech 1977 až 1978. Po vojenské službě se Bénureau věnoval vystupování, pracoval jako entertainer pro MSC de Villeneuve-la-Garenne a také zastával pozice vedoucího letního tábora a dozoru v školní jídelně. V roce 1979 navštěvoval herecké kurzy ve Villeneuve-la-Garenne MSC. Mezi lety 1981 a 1984 se objevil v menších rolích ve filmech a televizních pořadech. V roce 1985 poprvé vystoupil v Petit Théâtre de Bouvard se svými neurózními postavami. V roce 1986 spolupracoval s Muriel Robin na napsání hry s názvem 'MAMAN ou donne-moi ton linge ou je fais une machine !'. Kariéra Bénureaua nabrala na obrátkách s jeho prvním sólovým vystoupením 'Enfin Bénureau' v roce 1988. Následně se objevil ve filmu Bertranda Bliera *Trop belle pour toi* poté, co Blierovi představil video ze svého vystoupení. Mezi lety 1990 a 2000 hrál vedlejší role v několika filmech, včetně *Palais Royal!*. V roce 1993 začal se svým druhým sólovým vystoupením, které režíroval Dieudonné, a potkal Dominique Champetierovou, která se stala jeho častou spolupracovnicí. V roce 1998 vydal krátký film s názvem *Zanzibar*. Od roku 1997 do roku 1999 vystupoval se svým třetím sólovým vystoupením v Café de la Gare a Comédie Caumartin. Objevil se v mnoha dílech, které zahrnují komedii, romantiku a televizní seriály, a do roku 2008 se zúčastnil více než 60 produkcí. Kritici chválili jeho vystoupení a v roce 2007 obdržel Grand Prix de l’Humour Noir za své představení *Bobo*, které získalo cenu SACD za nejlepší sólové představení v roce 2009. Hrál Gilberta v televizním seriálu *Scènes de ménages* od 23. ledna 2023, ale kvůli rozvrhovým konfliktům opustil pořad v červnu 2024.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Didier Porte

Didier Porte je francouzský komik, rádia moderátor, novinář a humorista, narozený 29. ledna 1958 v Compiègne. V současné době je mu 68 let. Jeho rodiče jsou Francouzi a jejich rodina žije ve Francii po generace. Porte získal v roce 1980 titul z ekonomie na Univerzitě Paříž-X Nanterre. Popisuje se jako 'novinář de complément' (doprovodný novinář) spíše než jako pouhý zábavník. Porte zahájil svou kariéru novináře v roce 1984 v La Dépêche du Midi a následně spolupracoval s různými médii, včetně Le Matin de Paris, L’Étudiant, Canal 102, TSF 93, RMC, RFM, Europe 2 a Ouï FM. Od roku 1984 do roku 1992 pracoval jako reportér-režisér na pořadu 'Culture Pub' na M6. Spolu s Anne Magnien spoluvytvořil pořad 'La Nuit de la connerie' na Canal+ a s Williamem Reymond napsal knihu 'Le Grand Livre de la connerie'. Jeho tvorba zahrnuje příspěvky do pořadů jako 'Les Lois de la jungle', 'Éconoclaste', 'Tutti frutti', 'Comme au cinéma' a 'Héros vinaigrette'. Kariéra Didiera Porta zahrnuje pravidelné sloupky na France Inter, počínaje rokem 1993 s pořadem 'Zappinge' a pokračující skrze pořady jako 'Zoom', 'Audimatraquage', 'Rien à cirer', 'Les P’tits Déj’s', 'Changement de direction', 'Rien à voir' a 'Le Fou du roi'. Kvůli svým komentářům čelil několika žalobám za pomluvu. Premiéru jako vystupujícího v sólovém představení si odbyl v roce 1998 s L'Ami des vedettes , následovaným dalšími pořady včetně Entracte manqué , Didier Porte joue et gagne à être connu , Didier Porte aime les gens a Didier Porte fait rire les masses . Od roku 2013 vystupuje s představením Didier Porte à droite! Paroduje Nicolase Sarkozyho a jeho vládu a je známý svou 'bezohlednou' satirou; minulý týden parodoval Bernarda Kouchnera, ministra zahraničí. Jeho práce přitahuje stále více posluchačů a přispívá k oživení politicky angažovaného francouzského humoru. Objevil se jako sám sebe ve filmu 'Satire dans la campagne' a od roku 2015 nadále přispívá do webové verze 'Là-bas si j'y suis'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Dominique Farrugia

Dominique Farrugia, narozený 2. září 1962 ve Vichy, Francie, je mnohostranný francouzský tvůrce. Vystupuje jako herec, filmový režisér, scenárista, producent, humorista a komik. Jeho rodinné zázemí odráží rozmanitý původ, včetně židovského pied-noir a maltézského původu; jeho rodiče, kteří opustili Alžírsko po získání nezávislosti v roce 1962, se usadili ve Vichy. Pobili bar-restauraci zvanou Le Verdier a jeho otec pracoval jako kapelník v kasinu Vichy. Celé jméno Dominique Farrugia je Dominique Spiridion Léon Farrugia. Od roku 1986 do roku 1992 byli Les Nuls aktivní a výrazně přispěli k francouzské komedii. V roce 1987 psal pro televizní seriál "Cíl: nul", za který získal cenu 7 d'Or. Během tohoto období krátce moderoval parodickou předpověď počasí v pořadu "Nulle part ailleurs" od roku 1987 do roku 1988 a omylem se objevil jako herec v epizodě "Cíl: nul" kvůli nepřítomnosti herce. Televizní speciál "TVN 595" z roku 1988 také obdržel cenu 7 d'Or. Společně se spoluzaložil produkční společnost RF2K s Olivierem Granierem a v roce 1997 založil televizní kanál Comédie! Kde působil jako generální ředitel a prezident od dubna 2002 do února 2003. V roce 1994 režíroval film *La Cité de la peur*, který v Francii zhlédlo 2,2 milionu diváků. Mezi jeho režisérské práce patří *Delphine 1, Yvan 0* (1996), *L'amour, c'est mieux à deux* (2010), *Bis* (2015), *Return to 17* (2015) a *Under the Same Roof* (2017). V současnosti vede Shine Fiction společně s Guillaume Thouretem jako provozním ředitelem, se zaměřením na produkci prémiových hraných seriálů pro francouzské vysílatele a globální streamovací platformy.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Dranem

Francouzský umělec Charles Armand Ménard, který vystupoval pod pseudonymem Dranem, byl zpěvákem komických písní, vystupujícím v hudebních halách a na jevišti a hercem ve filmech. Narodil se 23. května 1869 v 10. obvodu Paříže a zemřel 13. října 1935 v 7. obvodu Paříže. Jeho otec byl řemeslník-klenotník a Dranem se od něj učil tomuto řemeslu. Pseudonym Dranem si zvolil jako anagram jména Ménard. Dranem zahájil svou kariéru jako učeň klenotníka předtím, než se pustil do zábavy. Zpočátku pracoval krátce jako prodejce pásků a prodejce ortopedických přístrojů. Svoji amatérskou divadelní kariéru odstartoval v La Verrerie v září 1890. Jeho profesionální debut proběhl 24. března 1894 v Electric-Concertu. Od roku 1895 vystupoval s Félixem Mayolem a Maxem Dearlym v 'Concert Parisien'. Kolem roku 1896 si vytvořil charakteristický kostým: malou bundu, pruhované kalhoty, obrovské boty a klobouk, spolu s líčením. Stal se předním hudebním divadelním umělcem známým pro svůj komický absurdní žánr. Dranemova komická zpěvná rutina mu zajistila věrné fanoušky a zbohatila ho. Objevil se v mnoha filmech, včetně 'Bonsoir m'sieurs dames' z roku 1902 a několika němých krátkých filmů režiséra Ferdinanda Zeccy, jako například 'Le salut de Dranem' (1901). Alice Guy natočila pro Gaumont v roce 1905 jedenáct prvních zvukových filmů, nazývaných 'Phonoscènes,' s Dranem v hlavních rolích. Jeho humor byl neobvyklý a často pikantní a písně jako ‘Le Fils d'un gniaf’ zažily velkou popularitu. Po koupi zámku Château de Ris v roce 1910 založil charitativní organizaci na pomoc stárnoucím umělcům; důchodový ústav byl slavnostně otevřen prezidentem Armandsem Fallièresem v roce 1911. Nadace Dranem fungovala až do roku 2000 a majetek je nyní státním domovem pro seniory. Objevil se v operetách, divadle a ve filmech, včetně 'La fille de Madame Angot' (1918) v Pařížské opeře a ‘Les brigands’ (1931). Během roku 1910 se také zúčastnil produkce Molièrovy hry 'Le Médecin malgré lui' v divadle l'Odéon. V roce 1923 obdržel vyznamenání Chevalier de la Légion d'Honneur, následované hodností Officier v roce 1935. Zámek Château de Ris-Orangis je Dranemovým posledním odpočinkem. Během první světové války vystupoval Dranem pro vojáky a raněné vojáky a objevoval se v nemocnicích. Objevil se také po boku Maurice Chevaliera ve filmu 'Là-Haut'. Film 'Le Ménage Dranem' (Dranemova domácnost), natočený společností Pathé, zobrazuje zvrácení tradičních genderových rolí, kdy žena zneužívá manžela. Vystupoval v mnoha rozhlasových pořadech a hrál v desítce filmů mezi lety 1919 a 1935. Zemřel 13. října 1935 v klinice Clinique de l'Alma v Paříži ve věku 66 let.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Fabrice Éboué

Fabrice Éboué se narodil 7. června 1977 v Maisons-Alfort (Val-de-Marne). Dětství strávil ve Vincennes a Nogent-sur-Marne. Jeho rodinný původ je různorodý; jeho otec je gynekolog-porodník kamerunského původu, zatímco jeho matka je Francouzka s normanskými kořeny. Éboué má čtyři sourozence. Již v raném věku projevoval tvůrčí sklony a v roce 1999 se zapojil do mixtape 'Embauche pour la débauche' kolektivu Val-de-Marnais Splifton, kde rapuje pod pseudonymem Mr. Faf. Ébouéva vzdělávací cesta zahrnovala zkušenosti na soukromé střední škole Albert-de-Mun, ze které byl vyloučen, a později na Branly, Montalembert (Nogent-sur-Marne) a La Providence d'Amiens. Získal maturitu externím kandidátem a s pomocí svého učitele němčiny získal BTS v oboru cestovní ruch. Během této doby pracoval jako průvodce v jeskyni Lombrives, zpočátku recitoval geologické informace, než začal zapojovat vtipy a smyšlené historické historky, aby pobavil návštěvníky. Od roku 2000 začal vystupovat na různých pařížských scénách, jako například v Théâtre des Blancs-Manteaux a Trianon. Ébouéova kariéra se výrazně rozšířila v polovině 20. let. Objevil se ve krátkém filmu 'Un crime d'eau' v roce 2005 a stal se součástí trupy Jamel Debbouze Comedy Club od roku 2006 do roku 2008. Spolu s Thomasem N'Gijolem napsal 'Inside Jamel Comedy Club' a účastnil se televizní show 'T'empêches tout le monde de dormir' od roku 2006 do roku 2008. Od roku 2008 do roku 2014 byl pravidelným autorem sloupků v pořadu 'On va s'gêner' na Europe 1 a v dubnu 2008 spoluzaložil divadlo Comedy Club v Paříži s Thomasem N'Gijolem. Jeho komediální styl je popisován jako černý humor s ostrým pohledem, často se zaměřuje na pozorování vztahů, sociálních sítí a společnosti. V březnu 2009 obdržel ocenění 'Macho d'argent'. Éboué režíroval filmy včetně 'Case départ' (2010), 'Le Crocodile du Botswanga' (2014) a 'CoeXister' (2016). V současné době vystupuje s novou show s názvem 'SolitudeS,' která zkoumá paradox spojení a samoty, naplánovanou v Roubaix na 19. listopadu 2026.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Francis Ginibre

Francis Ginibre je francouzský komik a humorista, narozený 17. června 1959 v Toulouse ve Francii. Dětství prožil v Toulouse a získal titul ze školy Beaux-Arts, studoval výtvarné umění na Vysoké škole výtvarných umění v Toulouse. Zpočátku se věnoval kariéře v umění a získal diplom z této instituce. Kolem roku 1980 změnil zaměření na hudbu a stal se samoukem na bicích. Hrával na bicí v několika kapelách, často vystupoval s taneční hudbou, aby si vydělal na živobytí, a dokonce se účastnil raných turné a vystoupení díky zapojení do sboru. Klíčový moment v kariéře Ginibra nastal na začátku 80. let, kdy se setkal s Éricem Carrièrem, který potřeboval bubeníka. Toto setkání vedlo k okamžitému vzniku komediálního dua Les Chevaliers du Fiel. Vytvořili profesionální a přátelské partnerství a vystupovali společně pod tímto uměleckým jménem. Jejich první představení bylo 'Le détournement d’avion le plus fou de l’année' a v roce 1996 dosáhli výrazného uznání díky hitové písni 'La Smica 2000'. Pravidelně se objevovali v televizi a rádiu a v roce 1995 se přestěhovali do Paříže. Ginibre má také zkušenosti s psaním pro jiné umělce; psal skeče a spolupodílel se na tvorbě pro různé představitele, včetně Les Vamps a Michela Galabrua, a přispíval k televizním a rozhlasovým pořadům. Ginibreho tvorba přesahuje stand-up komedii. Objevil se v několika filmech, včetně Repas de famille (2014), Les Municipaux, ces héros (2018), Les Municipaux, trop c'est trop (2019) a Bingbodi (1998). Spolurežíroval a hrál ve filmech Municipal Hero (2018) a Municipal Hero, Too Much is Too Much (2019) s Éric Carrière. V roce 2016 společně založili Championnat du monde du cassoulet de Toulouse , což dokazuje jejich zájem o místní kulturu. V současné době Ginibre nadále udržuje pravidelnou divadelní přítomnost a vystupuje s Les Chevaliers du Fiel ve svém představení "Vacances à Dubaï." Jejich humor je zakořeněn v každodenním životě a jejich show 'Le Best of collector' si stále udržuje popularitu. Hrál také v divadelní hře 'Vacances d'enfer' v Théâtre du Gymnase Marie Bell od 14. ledna 2011, která je popisována jako parodie boulevardového divadla.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Fransined

Fransined, narozený jako Francis Contandin 21. října 1914 v Marseille ve Francii, byl francouzský komik a zpěvák. Zemřel v Marseille 17. října 2012. Jeho rodina měla silné vazby na svět zábavy; byl mladším bratrem herce Fernandela, narozeného jako Fernand Joseph Désiré Contandin 8. května 1903, a strýcem Francka Fernandela. Představení jeho rodičů se jmenovalo Les Sined a Fransined přijal pseudonym Fransined, kombinací svého křestního jména s názvem vystupující skupiny jeho rodičů. Většinu své kariéry trávil jako 'comique troupier,' což znamená, že rozsáhle cestoval za účelem vystupování. Fransinedova kariéra zahrnovala různé formy zábavy. Primárně vystupoval v kabaretech a hudebních halách a natočil řadu filmů, často v menších rolích nebo jako statista. Jako zpěvák interpretoval písně Vincenta Scotta, Boba Caryho a Paula Lemela, spolu s populárními písněmi svého bratra Fernandela. Mezi lety 1966 a 1978 vydal několik desek, včetně alba věnovaného hudbě Fernandela. Od 60. let se podílel i na reklamním průmyslu, objevoval se v mnoha televizních spotrech, s jeho posledním vystoupením pro minerální vodu La Salvetat v roce 2012. Fransinedova komedie se často vyznačovala humorem z jižní Francie, který byl často předváděn v sólových vystoupeních. V roce 1972 oživil píseň Fernandela „Ne me dis plus tu“ a provedl ji v televizi. Zatímco jeho bratr Fernandel dosáhl široké popularity díky vaudeville, operetám, hudebním revue a zejména filmové sérii 'Don Camillo', Fransined si udržoval stálou přítomnost ve francouzské zábavě. Fernandel byl známý svými koňskými zuby a objevil se ve filmech jako 'Cesta kolem světa za 80 dní' (1956) a 'Pařížská dovolená' (1958), a dokonce hrál i v britských televizních reklamách na Dubonnet. Kariéra Fransinedova, ačkoli méně výrazná než jeho bratra, prokazovala oddanost francouzské komediální tvorbě po celý život.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

François Rollin

Narodil se 31. května 1953 v Malo-les-Bains (dnešní Dunkerque), François Maurice Rollin je známý profesionálně jako François Rollin a pracuje jako francouzský herec, komik, autor a scenárista. V roce 1975 vystudoval obchodní školu ESSEC a od roku 1976 do roku 1991 pracoval jako novinář pro Le Monde. Během této doby rozvíjel své humoristické schopnosti jako publicista v publikacích jako 'Vu de gauche' a 'Fluide glacial,' a tím si vytvořil jedinečný pohled na aktuální dění. Rollinova komediální cesta začala přispíváním do různých médií. V 80. letech byl členem burleskní hudební skupiny Tchouk Tchouk Nougâh a mezi lety 1982 a 1984 přispíval jako scenárista k pořadu Merci Bernard . Širší uznání získal v televizním seriálu Palace v roce 1988, kde byl jedním z autorů a vytvořil populární postavu „Professeur Rollin“. Postava spojuje surrealistický a absurdní humor se společenskou satirou, často prezentovanou jako rozverný a artikulovaný profesor v jeho sólových vystoupeních. Psal také pro satirický zpravodajský program Les Guignols de l'info v letech 1989 až 1990. Rollinova tvorba se rozprostírá do různých médií, včetně filmu, televize, literatury a divadla. Objevil se ve filmu Pendant ce temps nos deux héros v roce 1988, hrál v Hirondelles de saucisson , který také napsal, v roce 1990 a ztvárnil hlavní roli ve filmech Colères v letech 1996 a znovu v roce 2008. Režíroval film L'Envol du pingouin v letech 2000, 2006 a 2008 a napsal řadu knih, včetně J'ai réfléchi pour vous (2001), Les Grands Mots du professeur Rollin (2006), Les Belles Lettres du professeur Rollin (2007) a Sophie Mounicot, c'est mon tour! (2008). Spolupracoval na dílech jako Astier et Rollin posent les bases de la pensée moderne s Alexandrem Astierem v roce 2009 a Epîtres s Arnaudem Joyetem & Arnaudem Tsamere v roce 2016. Hrál krále Lota ve seriálu Kaamelott . V roce 2009 obdržel cenu Raymonda Devose za francouzský jazyk. I když přestal pořádat sólové představení v roce 2017, stále se objevuje v rozhlasových stanicích jako France Inter, Europe 2 a France Culture a od roku 2016 je pravidelným členem pořadu 'Les Grosses Têtes' na RTL. Nedávno se připojil k pořadu Matthieu Noëla ‘Zoom Zoom Zen’ na France Inter a od září 2026 se bude pravidelně objevovat v pořadu 'La semaine de campagne'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Frédéric Volovitch

Frédéric Volovitch je francouzský zpěvák a humorista, narozený 18. května 1974 v Tours. Jako člen skupiny Les Wriggles, francouzsky jazyčné skupiny zahrnující písně, divadlo a muzikál, získal uznání pro své přínosy. Tato skupina vznikla v roce 1995 na ENSATT v Paříži. Volovitch byl součástí původního pětičlenného obsazení od roku 1995 do roku 2009. Zapojení Volovitche do Les Wriggles začalo v roce 1995 a pokračovalo skrze několik alb, včetně Justice avec des saucisses (1997), Les Wriggles partent en live (1999), Ah bah ouais mais bon (2002), Moi d'abord (2005) a Tant pis ! Tant mieux! (2007). Skupina kombinovala humorné, poetické, provokativní a něžné texty, představovala realistické pozorování prostřednictvím skečů střídajících se s písněmi a během koncertů konzistentně nosila červené overaly. S publikem se bavili vtipy a interakcemi a jejich vystoupení často zkoumala širokou škálu témat, od každodenního života po společenskou kritiku. Populární písně jako "Poupine et Thierry" využívaly alegorii k prozkoumání kulturních konfliktů, zatímco "Délit de face, yes!" se zabývala rasismem. Po odchodu z Les Wriggles v roce 2006, společně s Antoine Réjasse a Franckem Zerbibem, založil Volovitch v roce 2001 duo Volo se svým mladším bratrem Olivierem Volovitchem. Volo vydal několik alb včetně Bien Zarbos (2005), Jours Heureux (2007), Sans rire (2013), Chanson française (2017) a Avec son Frère (2020). Od roku 2011 Volovitch vystupuje sólově, zpočátku pod názvem Est ce qu'il y a des morts? , což kombinuje písně, humor a hudební divadlo. Jeho představení kladou důraz na přímou interakci s publikem, přesnost v hudbě a pozorování každodenního života, využívají vyprávění, ironii a smysl pro příběh. V roce 2026 je plánováno vydání alba 'Mine de rien' a vystoupení v Achères v dubnu 2027.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Félix Galipaux

Félix Galipaux, narozený jako Félix Martin v Bordeaux 12. prosince 1860, byl francouzský herec, dramatik a humorista. Louise Fénélon-Galipaux ho identifikovala v roce 1866, poté byl vzděláván v Bordeaux a Paříži a nakonec získal první cenu z Pařížské konzervatoře. Zpočátku se rozhodl hrát v Théâtre du Palais-Royal namísto Comédie-Française, později se přestěhoval do Théâtre de la Renaissance. Galipaux zemřel v Paříži 7. prosince 1931 a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise, kde se nachází bronzová busta. Komedická kariéra Galipauxe byla rozsáhlá a zahrnovala zhruba čtyřicet her uváděných v pařížských divadlech. Jeho popularita vycházela z jeho humorných jevištních monologů, zejména 'Communication Téléphonique' (1906), z nichž bylo několik zachováno díky záznamům. Spolupracoval také s Henri Pagatem pod společným pseudonymem Pagalipaux a on a Coquelin Cadet popularizovali hudební revue monology v 80. letech 19. století. Jeho styl se opíral o psaní k vyvolání smíchu, nikoli o fyzické rysy nebo zvláštnosti výslovnosti. Psal několik boulevardních her, komedií, skečů, monologů a fantastických děl a přispíval do novin pod pseudonymem Félix Mayran. Kromě divadla se Galipaux vydal do rané kinematografie a objevil se ve filmech Ferdinanda Zeccy, Georga Mélièse a Pathé Frères, včetně snímků „Dobrodružná cesta autem“ a raných francouzských zvukových filmů jako „La Lettre“ a „Au Telephone“ (1905). Charles-Émile Reynaud ho natočil při předávání „Le Premier Cigare“ kolem roku 1896 nebo 1897. Nahrával také zvukové záznamy pro gramofonové desky a hrál v filmech jako „Un monsieur qui a un tic“ (1911) a „Gorgibus et Sganarelle“ (1912), přičemž jeho poslední filmovou rolí byl snímek „Lorena“ (1918). Je zobrazen po boku Gabrielle Réjane na litografii z roku 1893 od Henriho de Toulouse-Lautreca. Galipaux také napsal „Galipettes“, které obsahovaly vtipné scény s Floridorem, Cinguyem, Dazincourtem a Caméléonem. Tyto scény pojednávaly o divadelním souboru na cestách. Poté byl Galipaux jmenován Officier de l'Instruction Publique v Ordre des Palmes Académiques.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Gabriel de Lautrec

Gabriel de Lautrec, narozený v Béziers 21. února 1867 a zemřelý v Paříži 25. července 1938, byl francouzský spisovatel, kronikář, překladatel a básník. Vzdálený příbuzný malíře Henriho de Toulouse-Lautreca, i když neměli úzké vztahy, prezentoval se jako dandy s monoklem a kolem roku 1900 často bavil pařížskou společnost svými vtipnými poznámkami. Získal titul v oboru literatury (licence ès Lettres) a od roku 1889 do roku 1893 byl společníkem Alphonse Allaisa v Le Chat Noir, kde publikoval své první prozaické texty. Kariéra De Lautreca začala v raných 90. letech 19. století, když se přestěhoval do Paříže a začal přispívat do publikací jako *La Vie drôle*. Častoval literární kavárny v Latinské čtvrti a potkal Alphonse Allaise v kabaretu Chat noir, stávaje se jeho učněm. Jeho tvorba se vyznačuje humorem a fantazií, často spojenou s paravědeckými a okultními koly. Sbírka prózových básní 'Poèmes en prose' byla vydána v roce 1898 a otevřela dveře do pařížské literární scény. Pořádal salon v Passy, kde se scházely významné osobnosti jako Jean Lorrain, Willy, Jean de Tinan, Alfred Jarry, Oscar Wilde a Paul Verlaine; byl obzvláště blízko Paulu Verlainovi, dokonce ho po jeho smrti střežil. Mezi lety 1890 a 1911 tvrdil, že publikoval přes dvě stě povídek, kronik a fantazií v různých publikacích včetně *Le Chat Noir*, *La Vie drôle*, *Le Rire*, *Fantasio*, *La Revue blanche*, *Le Sourire* a *Le Mercure de France*. Během své kariéry překládal De Lautrec díla Marka Twaina, Havelocka Ellise, Alfreda Levina, Matthew Phippse Shiela a Oscara Wildea (ve spolupráci s Henry-D. Davray), často pro Mercure de France . V roce 1900 spoluzaložil La Petite Semaine a v roce 1920 s Curnonskym a Courtelinem Akademii humoru. V Marseille vyučoval latinu a řečtinu až do svého odchodu do důchodu v roce 1929, krátce poté se vrátil do Paříže. V roce 1938 vydal své životopisné paměti Souvenirs des jours sans souci . Přestože usiloval o uznání, včetně kandidatury na Francouzskou akademii v roce 1923, cítil se zklamán tím, že nedosáhl literární uznání. V roce 1936 obdržel Řád čestné legie a zanechal po sobě publikované práce včetně 'Poèmes en prose,' 'Les Roses noires,' 'Monsieur de Crac' a Souvenirs des jours sans souci .

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Maxime Godart

Maxime Godart je francouzský herec, humorista, scenárista a filmový režisér. Narodil se v Compiègne ve Francii 2. října 1998 (nebo 9. října 1999, podle jiných zdrojů) a svou hereckou kariéru zahájil v roce 2009. Ve věku osmi let začal navštěvovat dramatické kurzy v kulturním centru Noyon, poháněn raným přáním stát se hercem. Jeho odhodlání zaujalo režiséra Laurenta Tirarda, který ho po zhlédnutí reklamy online a konkurzu na film *Malý Nicolas* v roce 2008 vybral do významné role. Godart je nejlépe známý pro ztvárnění Petit Nicolase ve filmu z roku 2009 *Le Petit Nicolas*, který je založen na díle Reného Goscinnyho a režíroval ho Laurent Tirard. Hrál hlavní roli, získal ji díky podobnosti s postavou z komiksu a zjevné touze po herectví. Film byl uveden v Číně (pevninské) 10. února 2013 a získal nominace na nejlepší zahraniční film na Evropských filmových cenách i Brazílských filmových cenách. Objevil se také ve filmu *Les Meilleurs Amis du Monde* (2009) jako Bruce a *Le Grand Restaurant* (2010) jako Charles a měl vedlejší roli ve filmu *The Best Friends in the World* (2010). Během tohoto období předával cenu skupině The Black Eyed Peas na NRJ Music Awards v roce 2010 a účastnil se Prix Louis Lumière. Kromě herectví Godart rozšířil své tvůrčí aktivity. V roce 2015 představil konferenci astrofyzika Huberta Reeves ve školách po celé Picardii. V roce 2017 se stal křetnem sdružení Coming Alive a objevil se ve videoklipu pro Christophe Madrolle. Hrál v krátkých filmech *Par un Regard* (2019) a *Par un regard : chapitre 2* (2019). Godart se také pustil do režie, produkoval a režíroval krátký film *Constellation* z roku 2024, ve kterém se objevuje i jako herec. Zúčastnil se premiéry filmu *Le Petit Nicolas* v Paříži a 81. Benátského filmového festivalu s Claudem Lelouchem a podílel se na charitativních akcích pro organizace jako ‘Premiers de Cordée’, která poskytuje sportovní aktivity dětem v nemocnicích.

Zobrazit profil