Globální adresář talentů

Adresář komiků

Procházejte profily komiků, stručné životopisy, zemi původu a oficiální odkazy.

1635 komiků

Dario Vergassola

Dario Vergassola je italský umělec s rozmanitým životopisem zahrnujícím komedii, herectví, psaní, zpěv a vysílání. Narodil se roku 1957 v La Spezia a zahájil svou profesionální kariéru jako tovární dělník, než se přeorientoval do světa zábavy. První uznání získal v roce 1988, když se zúčastnil soutěže 'Professione Comico' a získal ocenění jak od publika, tak od kritiků. Po tomto úspěchu se v roce 1989 objevil v pořadu 'Star 90' a v roce 1991 pracoval jako korespondent pro 'Il TG delle vacanze'. Vergassolův komediální styl byl představen v mnoha italských televizních pořadech. Během své kariéry byl Massimo Vergassola pravidelnou komediální osobností v televizních programech jako 'Maurizio Costanzo Show,' 'Zelig,' 'Mai dire Gol' a 'Quelli che il calcio.' Kromě toho působil jako moderátor nebo spolumoderátor v několika pořadech, zejména 'Bulldozer,' 'Kilimangiaro,' 'Sei in un Paese meraviglioso,' a byl hlavním organizátorem dvou vydání 'Concerto del Primo Maggio' v letech 2014 a 2015. Vergassolova herecká tvorba zahrnuje opakované role Erminia ve 'Dio vede e provvede' a Pippa Santiho v 'Carabinieri.' Jeho hudební tvorba zahrnuje studiová alba, konkrétně 'Manovale gentiluomo' (1992) a 'Lunga vita ai pelandroni' (1999), a singl “Mario (Marta),” který získal vítězství na Festival di Sanscemo v roce 1992. Kromě televize a hudby se Vergassola prosadil jako autor. Publikoval několik knih u významných italských nakladatelství, jako jsou Mondadori, Feltrinelli a Baldini & Castoldi, včetně knihy s názvem 'Lunga vita ai pelandroni' v roce 2000 a svého prvního románu 'La ballata delle acciughe' v roce 2014. Mezi jeho spolupráce patří spoluvytváření a účinkování ve show 'Tenera è la notte' v roce 1996 a turné s 'Bimbi belli' společně se Stefanem Noseiem od roku 1993. V roce 2013 vytvořil na YouTube video na podporu LGBTQ+ dospívajících. Aktuálně je naplánován návrat do pořadu 'Zelig' v roce 2026 k jeho 30. výročí, čímž pokračuje ve své dlouhé a různorodé kariéře v italské zábavě.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Diego Bianchi

Diego Bianchi è un conduttore televisivo, giornalista, ex blogger e Youşitaliano. Ha spesso operato con lo pseudonimo Zoro e, tra le sue varie attività, è noto per aver presentato il programma televisivo Propaganda Live.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Duilio Pizzocchi

Duilio Pizzocchi, vlastním jménem Maurizio Pagliari, je italský komik a kabaretní umělec narozený v Bologni roku 1957. Již od útlého věku projevoval talent pro vtipy a zábavu. Svoji kariéru zahájil ve dvaceti letech a objevoval se v rozhlasových a televizních pořadech v regionu Emilia-Romagna. V tomto raném období se vyvinulo několik postav, které se staly ústředními pro jeho komickou osobnost, včetně ferarského malíře „Duilia Pizzocchiho“, který se nakonec stal jeho jevištním jménem, a „Kaktusu“, postavy populární v 80. letech, známé snahou o půjčky a nelegální zboží. Pizzocchiho komediální styl se vyznačuje rozmanitým spektrem postav, z nichž každá má odlišnou osobnost a zvláštnosti. Kromě "Duilia Pizzocchiho" a "Kaktusu" vytvořil i "Ermete Bottazziho," kamiondříka, který debutoval na počátku 90. let, stejně jako "Donnu Zobeide," parodii věštkyně, která získala popularitu díky rozhlasovým vysíláním, a "La Novellu," upřímnou starou ženu, která později přecházela k divadelním vystoupením. Mezi další významné postavy patří "Eddy Collante," "Stefano Pedrazzi" a "Mefistocchi." Od roku 1983 začal objevovat v televizi v lokálních vysíláních z Emilia-Romagna, kde tyto postavy dále zdokonaloval. Během své kariéry Pizzocchi zkoumal různé cesty v oblasti vystupování. Od roku 1988 se věnoval kabaretu na plný úvazek a vystupoval v divadlech, na koncertech a festivalech. V roce 1992 spoluzaložil putovní show Costipanzo Show s Andreou Sasdellim (Giuseppe Giacobazzi), která dodnes běží. Objevil se také v mnoha filmech, včetně Consigli per gli acquisti (1997), Baciato dalla fortuna (2011) a Volevo nascondermi (2020). Mezi jeho televizní vystoupení patří pořady jako Zelig, show Maurizia Costanzo a Quelli che... il calcio. Od roku 2005 do roku 2026 moderoval rozhlasový program Il mani-comico s Giacobazzim na Radiu Italia Anni 60 a v současné době moderuje „Il Manicomico“ na Radiu Italia Anni 60 Emilia Romagna, vysíláno pondělí až sobotu. V roce 2020 vydal knihu povídek Fuori scena. Risate a sipario chiuso a v roce 2009 spolupodepsal Quel tesoro di mio figlio s Giuseppe Giacobazzim. Pizzocchi pracuje také jako sportovní komentátor amerického fotbalu.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Enzo Iacchetti

Vincenzo Iacchetti, profesionálně známý jako Enzo Iacchetti, je italský entertainer s rozmanitou kariérou zahrnující stand-up komedii, herectví, televizní moderování a zpěv. Narodil se 31. srpna 1952 v Castelleone a dětství prožil v Maccagno, v provincii Varese. Jeho rodiči byli Antonio (1918-1975) a Maria (1926-2016). Mezi rané inspirace patřili Adriano Celentano, Giorgio Gaber a Enzo Jannacci, což ho motivovalo k začátku vystupování v oratoriálním divadle. Iacchettiho profesionální cesta začala vystupováním v pizzeriích a restauracích na akcích jako křtiny a svatby. Studoval účetnictví, ale nevěnoval se mu jako povolání, místo toho se zapojil do politické aktivity jako komunista a dokonce byl v roce 1971 zvolen místním zastupitelem. V letech 1976 až 1978 pracoval jako pohraniční pracovník pro cestovní agenturu Globus v Luganu. V roce 1978 se stal programátorem a moderátorem v rádiu Tresa, kde měl na starosti veškerou programovou činnost. Jeho komediérská kariéra nabrala na obrátkách na konci roku 1978, kdy začal vystupovat v klubu Derby v Milánu společně s dalšími komiky jako Francesco Salvi, Giorgio Faletti, Walter Valdi, Giobbe Covatta, Malandrino e Veronica a I Gatti di Vicolo Miracoli, což byla spolupráce, která trvala až do roku 1985. Iacchettiho televizní debut proběhl v roce 1981 v pořadu Il Sabato dello Zecchino. Širokou popularitu si získal v raných 90. letech díky vystupováním v pořadu Maurizia Costanzo Show, kde se proslavil svými charakteristickými „bonsai“ písněmi – krátkými, surrealistickými a často nesmyslnými skladbami. V roce 1991 vydal album s těmito básněmi a písněmi. Od roku 1994 do roku 2026 spoluhostoval populární televizní pořad Striscia la notizia s Eziem Greggiem. Jeho tvorba se rozšiřuje i nad rámec televize; v roce 1995 hrál hlavní roli ve filmu Come quando fuori piove a objevil se v mnoha dalších pořadech pro Rai, Mediaset a Telemontecarlo. V roce 2009 propůjčil hlas amnestickému SpongeBobovi SquarePantsovi. Iacchettiho oddanost řemeslu dokládá jeho pokračující vystupování v televizi a na jevišti, včetně moderování Velone v roce 2010 a obdržení ocenění 'Riccio d'argento' v roce 2010 za své představení Chiedo scusa al signor Gaber, album s cover verzemi písní Giorgia Gabera vydaném v roce 2009.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Enzo Maggio

Enzo Maggio, narozený Vincenzo Maggio 10. října 1902 v Neapoli v Itálii, byl italský herec a komik. Pocházel z velké rodiny umělců; měl dvanáct sourozenců a i jeho rodiče se podíleli na umělecké činnosti. Jeho otec, Domenico Maggio, byl herec, zpěvák a divadelní režisér známý průkopnickými vystoupeními neapolské sceneggiaty. Enzo Maggio zemřel v Neapoli 13. července 1978 ve věku 75 let. Kariéra Maggia začala v divadle, s výcvikem prostřednictvím učení v divadlech avanspettacolo před a během druhé světové války. Specializoval se na vystoupení macchiette, zaměřujíc se na pantomimu, charakterizaci a komediální načasování. Byl známý svými napodobeninami, zejména toho komika Larryho Semona (Ridolini). Často vystupoval na jevišti se svými sourozenci Dante, Beniamino, Pupella a Rosalií Maggio, často v neapolských komických produkcích. Jeho umělecké vzdělání proběhlo převážně na jevišti. Po válce Maggio přesunul své zaměření na bohatou filmovou kariéru, často ztvárňoval vedlejší role. Filmovou premiéru si odbyl v roce 1950 s filmy Ã arrivato il cavaliere! a Vita da cani . Objevil se ve více než 40 filmech, včetně Lo sceicco bianco (1952) od Federica Felliniho, Totò a colori (1952) a Ulisse (1954). Spolupracoval také s Totò ve filmu La banda degli onesti (1956) a účastnil se divadelních produkcí jako Napoletani a Napoli (1955-1956) a La Venere coi baffi (1956-1957). Kritici popsali jeho komediální styl jako spontánní a karikaturní, typický pro dobré neapolské herce. Objevil se ve filmech režisérů Maria Monicelliho, Stena, Alda Fabriziho, Giuseppe De Santise, Maria Mattoliho a Renata Rascela. Jeho posledním filmem byl Dino Risův Primo amore (1978), který byl uveden posmrtně.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Enzo Salvi

Enzo Salvi je všestranný a brilantní italský herec, scenárista a komik. Narodil se jako Vincenzo Salvi 16. srpna 1963 v Římě v Itálii a vyrůstal v čtvrti Ostia. Jeho rodiči jsou Antonio Salvi (Tony) a Bruna Brunori. Absolvoval jako zahradnický odborník ze zemědělského ústavu a původně pracoval jako obecný zahradník. Salvi zahájil svou kariéru jako kabaretní umělec a bavič. Spolupracovníci ho povzbuzovali, aby se touto cestou vydal díky svému rychlému witu. V divadle debutoval v roce 1990 s Plautovou hrou Miles gloriosus . V roce 1991 spoluzaložil komediální duo „MAMMAMIA CHE IMPRESSIONE“ s Marianem D’Angelem, které od té doby odehrálo nespočet vyprodaných představení a v roce 1993 získalo cenu kritiků i publika na Comic Festival Nazionale. Je známý postavou přezdívanou 'Er Cipolla' (Cibule), inspirovanou drogově závislým, se kterým se setkal při čekání na svou přítelkyni. Vystupoval v komediích jako Balle di Natale , Fiumi di forfora a A qualcuno piace Carlo . Salviho filmová kariéra začala v roce 1999 s Vacanze di Natale 2000 , následovaly role ve filmech Body Guards (2000), Merry Christmas (2001), Natale sul Nilo (2002), Natale in India (2003), Le barzellette (2004) a Il ritorno del Monnezza (2005). Objevil se také v televizním seriálu Domani è un'altra truffa (2006) a účastnil se pořadu Notti sul ghiaccio (2006). Salviho tvorba zahrnuje spolupráci s Biagiem Izzem a Massimem Boldim a hrál v komediálních filmech pod režii Carla Vanziny. Často vystupuje na akcích a setkáních a spolupracuje s Christianem De Sica a Massimem Boldim na každoročních vánočních trhákách. Je populární po celé Itálii mezi dospělými i dětmi. Nadále je aktivní ve filmovém a televizním průmyslu a objevuje se ve filmech Il diavolo è Dragan Cygan (2024) a Alberto Sordi secret (2024).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Fabio De Luigi

Fabio De Luigi, narozený 11. října 1967 v Santarcangelo di Romagna, je italský herec, komik, filmový režisér, televizní moderátor a bývalý hráč baseballu. Je vzdáleným příbuzným básníka Tonina Guerrého. Již od mládí projevoval všestrannost, zpočátku se věnoval baseballu v Serie A1 s týmy Santarcangelo a Rimini, než se přeorientoval na umění. Absolvoval střední školu výtvarného umění a dále studoval na Akademii výtvarných umění v Bologni, kde získal titul v oboru malby s diplomovou prací o komedii v současné kritice umění. Toto umělecké zázemí ovlivňuje jeho mnohostrannou kariéru. De Luigi zahájil svou komediální kariéru v roce 1990 účastí v soutěži 'La Zanzara d'oro', kde se umístil na čtvrtém místě. Rychle si získal uznání díky své práci s Gialappa’s Band v televizním pořadu Mai Dire... , a to jak jako komik, tak jako moderátor, a později spolupracoval s Paolou Cortellesi a Mago Forestem na 'Mai dire Grande Fratello 2'. Jeho komediální styl je popisován jako fyzický i intelektuální, a přesto skromný, a vytvořil mnoho nezapomenutelných postav, včetně Olma, Fabia, Luigia Guastarda della Radica, Cologna, Baraldiho, Mediomana, L'Ingegner Cane, Bum Bum Picozza a Petunia. Napodobňoval také různé televizní osobnosti a politiky. V roce 2002 vydal album s názvem Olmo & Friends . Během pozdních 90. let a 2000 let se De Luigi objevil v mnoha filmech, včetně Svateb (1998), Všichni muži blázna (1999), Johnny the Partisan (2000), Commediasexi (2006), Vánoce v New Yorku (2006), Vánoce na plavbě (2007), Jak to přikáže Bůh (2008) a Mnoho polibků později (2009). Hrál také v sitcomu 'Love Bugs' (2005) a spoluhostil pořady 'Apocalypse Show' (Rai 1) a 'Le Iene'. Spolupracoval s režiséry jako Marco Ferreri, Alessandro D’Alatri, Alessandro Genovesi, Fausto Brizzi a Giovanni Veronesi. Pokračoval v natáčení filmů jako Gli amici del bar Margherita (2009), Happy Family (2010) a Maschi contro femmine (2010). Režíroval, spolupisatel a hrál ve filmu 'La peggior settimana della mia vita' (2011) a od té doby režíroval filmy jako Tiramisù (2016) a 50 km za hodinu (2024). V současné době natáčí film 'La befana vien di notte 2 - Le origini'. Po 25 letech odloučení od divadelních pódií se vrací k živým vystoupením s turném "BIOL- In Carne e Ossa Tour."

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Federico Basso

Federico Basso je italský komik, televizní scenárista, herec a performer. Narodil se v Turíně 1. ledna 1975 a je původem z Itálie. V roce 1995 dokončil odborné vzdělání a získal diplom elektronického technika (Perito elettronico) z Ústavu průmyslové technologie Giuseppe Peano v Turíně s hodnocením 49 z 60. Poté následovalo umělecké vzdělávání ve Škole divadla Segrate a Občanské škole filmu a televize v Miláně. Předtím, než se stal komikem, zahrnovala jeho pracovní zkušenosti práci video editora pro zpravodajské vysílání na Rete 4 a Italia 1, kterou zastával od roku 1997 do roku 2004. Basso zahájil svou uměleckou kariéru divadelními improvizačními pořady a účastnil se Zeligových laboratoří. Pozornost upoutal svými vystoupeními v komediálních pořadech Zelig a Zelig Off , a to jak jako performer, tak i moderátor, objevoval se v Zeligu v letech 2006, 2011–2013, 2021 a 2026. Od roku 2007 do roku 2011 spoluhostil Zelig Off s Terésou Mannino. V roce 2003 se připojil k Zeligovým workshopům a v roce 2004 vyhrál kabaretní festival Sesto San Giovanni, ve finále porazil Terézu Mannino. Jeho komediální styl je ovlivněn americkými humornými tradicemi, inspirací mu slouží stand-up komici jako Woody Allen, Jerry Seinfeld a Dane Cook. Obdivuje také Bustera Keatona. Sebezpytování tvoří základ jeho umělecké tvorby. Kariéra Federica Bassa zahrnuje psaní pro televizní pořady jako Belli dentro (2005-2012) a Crozza Italia (2006), a hostující účast v minisérii Quelli dell'Intervallo Cafe - Casa Pierpiero v roce 2011. V roce 2025 vyhrál pátou sezónu komediální show LOL - Chi ride è fuori , přičemž se o výhru podělil s Geppim Cucciari. V listopadu 2024 se stal velvyslancem propagujícím Zimní olympijské a paralympijské hry 2026 a zúčastnil se jako nositel ohně v Turíně 11. ledna 2026. Objevil se také v pořadech Geppi Hour (2007), Comedy Match (2024-2026), Techetechete' (2024), DopoFestival (od roku 2026), The Band (2022) a La notte dei fiori (2026). V roce 2026 natočil speciální pořad pro Comedy Central. V současné době pracuje na show, která bude brzy uvedena v divadlech, a sdílí monology a skeče na svých sociálních sítích, kde má přes 480 000 sledujících. Kritici ho popisují jako bystrého, inteligentního umělce a bystrého pozorovatele současné společnosti.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Franco Bracardi

Narodil se 16. března 1937 v Římě. Franco Bracardi byl italský umělec s mnoha talenty, včetně herectví, skládání hudby, hraní na klavír a stand-up komedie. Zemřel v Římě 28. února 2005, pouhé dva týdny před svými sedmdesátými narozeninami. Bracardiho profesionní život se rozprostíral po mnoho let a zahrnoval hudbu, televizi, rozhlas a film, což upevnilo jeho pověst významné osobnosti zlaté éry italského rozhlasu a televize. Bracardi zahájil své profesionální hudební působení v první polovině 50. let, pracoval jako jazzový pianista v nočních klubech a byl doprovodným hudebníkem. V 60. letech se připojil k beatové skupině The Flippers, kde hrál na klavír po boku Lucia Dally. The Flippers, do kterých patřili i členové jako Maurizio Catalano, Max Catalano, Benny Amoroso, Fabrizio Zampa a Romolo Forlai, dosáhli mezi lety 1960 a 1966 značného úspěchu, a v roce 1963 dokonce vyhráli Cantagiro s písní 'I Watussi'. Jako herec a komik debutoval kolem poloviny 60. let v kabaretu 'Setteperotto' po boku osobností jako Villaggio, Pippo Franco a Enzo Jannacci. V tomto období také skládal písně pro Minu, Mireille Mathieu a Raffaellu Carrà, včetně „Une chanson“ od Mireille Mathieu, která se v roce 1968 umístila na 12. místě v Sanremu. Bracardi získal širokou proslulost počínaje rokem 1970 díky své práci v rozhlasové zábavní show 'Alto gradimento', kterou uváděli Renzo Arbore a Gianni Boncompagni. V tomto pořadu skládal hudbu, psal scénáře a vytvářel nezapomenutelné postavy jako Solforio, Mortification a Pallottino. Často spolupracoval s Renzem Arborem a objevoval se v pořadech jako 'Quelli della notte'. Více než deset let pokračoval v práci autora pro televizní stanici RAI a přispíval také do Discoring. Hrál v několika filmech, včetně 'Splendori e miserie di Madame Royale', 'Io la conoscevo bene', ve čtyřech filmech s Totò a zejména jako bratranec Lina Banfiho v komedii z roku 1982 'Vieni avanti cretino'. Působil jako oficiální klavírista Maurizia Costanza v jeho dlouhodobém televizním pořadu 'Maurizio Costanzo Show', improvizoval k zdůraznění nebo zmírnění různých momentů a v roce 1985 složil úvodní píseň 'Se penso a te' pro pořad. Je zapamatován pro vytváření surrealistických postav v rádiu a skládání mnoha úspěšných písní pro Raffaellu Carrà mezi lety 70. a 80., včetně 'A far l’amore comincia tu', 'Ballo ballo' a 'Pedro'.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Frank Matano

Italský entertainer, herec a televizní osobnost Francesco Matano je také známý jako Frank Matano. Narodil se 14. září 1989 v Santa Maria Capua Vetere v Itálii a má jak italské, tak americké občanství. Jeho rodiče jsou italského a amerického původu, což odráží dvojí kulturní výchovu. Dospívání strávil ve Spojených státech a vystudoval Cranston High School East v Rhode Islandu. Matano zahájil svou kariéru online v roce 2007 s YouTube kanálem s názvem 'lamentecontorta,' zpočátku zaměřeným na žertovné telefonáty. Tento kanál rychle získal popularitu, nashroměždil přibližně 60 milionů zhlédnutí a dosáhl milionu odběratelů do roku 2008. V roce 2013 vytvořil druhý kanál 'FRANK MATANO Games,' věnovaný videohrám. Matano se poprvé objevil v televizi v roce 2009 jako korespondent a moderátor pořadu 'Le Iene.' Později toho roku, v roce 2010, moderoval program 'Sky Scherzando?' a navštěvoval Univerzitu Cassino a jižní Lazio, aby studoval jazyky, ale nedokončil studium. Během své kariéry se Matano rozrostl do různých rolí. Objevil se ve webové sérii 'Lost in Google' v roce 2012 a jeho herecký debut byl ve filmu 'Fuga di cervelli' v roce 2013, po kterém následovaly role ve filmech Paola Ruffiniho 'Tutto molto bello' (2014) a 'Fuga di cervelli' (2013). Pracoval také jako dabér pro několik animovaných projektů, včetně 'Zootopie' (2016), 'Sing 2' (2021) a 'Transformers: Rise of the Beasts' (2023). V roce 2015 získal ocenění Zjevení roku na TV Direction Awards. Byl porotcem v soutěži 'Italia's Got Talent' v roce 2015 a spoluhostil pořad 'Le Iene' v letech 2016 a 2019. Od roku 2021 se účastní komediální show 'LOL – Chi ride è fuori' a momentálně hraje hlavní roli v seriálu Prime Video 'Gigolò per caso' od roku 2023.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Gabriele Cirilli

Gabriele Cirilli, narozený v Sulmoně 12. června 1967, je italský umělec s rozmanitým životopisem. Definuje se jako komik, kabaretní umělec, herec, humorista a spisovatel. Současně 56letý Cirilli zahájil svou profesionální kariéru v roce 1986 jako účastník soutěže 'Il gioco delle coppie'. Následně studoval v Laboratoři scénických cvičení pod vedením Gigi Proiettiho, což mu poskytlo základní divadelní vzdělání. Cirilli získal značné uznání díky svým vystoupením v různých edicích pořadu 'Zelig', zejména díky ztvárnění římského předměstského obyvatele Krusky. Tato postava inspirovala zapamatovatelný hříčku 'Kdo je Taťána?!?...', což následně vedlo k knize, divadelnímu představení a filmu 'Kdo je Taťána?' z roku 2001, režírovanému Robertem Campilim. Mezi jeho herecké role patří účinkování v televizních fikčních seriálech jako 'Scoop' (1991), 'Assunta Spina' (1992) a 'Chiara e Francesco' (2007), a ve filmech jako 'Un bugiardo in paradiso' (1998) a 'Matrimonio al sud'. Účinkoval také v divadelním představení 'Donna Gabriella e i suoi figli' od roku 2006 do roku 2007 a v roce 2010 vystoupil s divadelním představením 'Cirque du Cirill'. Od roku 2009 je Cirilli členem obsazení seriálu 'Un medico in famiglia', kde hraje Dante Piccione. Projevil svou všestrannost účastí v soutěži 'Ballando con le stelle' v roce 2007 a v pořadu 'Tale e quale show' od roku 2012 do roku 2017, kdy napodoboval různé umělce a nasbíral přes 75 imitací. V roce 2013 ztvárnil Claudia Villu ve filmu 'Volare - La grande storia di Domenico Modugno'. V roce 2016 moderoval komediální talentovou show 'Eccezionale veramente' na LA7 a v letech 2018 a 2019 hrál Gomeze Addamse v muzikálu 'La famiglia Addams'. Cirilli nadále vystupuje, včetně účasti v pořadu 'Tale e Quale Show', kam se vrátil jako pravidelný host v roce 2020, a prostřednictvím svého komediálního show 'Gabriele Cirilli LIVE'. Je k dispozici pro akce po celé Itálii a je známý svými improvizátorskými schopnostmi.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Monica Vittiová

Monica Vitti, rozená Maria Luisa Ceciarelli 3. listopadu 1931 v Římě, byla italská herečka a televizní osobnost. Jejími rodiči byli Adele Vittiglia z Bologny a Angelo Ceciarelli, a její jevištní jméno bylo zvoleno z příjmení její matky, Vitti. Část svého dětství strávila v Messině a Neapoli a zažila válečné události, které v ní probudily vášeň pro divadlo. Jako dítě ji přezdívali „setti vistini“ kvůli jejímu vrstvenému stylu oblékání. Vittiho formální vzdělání začalo na Národní akademii dramatických umění, kde v roce 1953 absolvovala a studovala u lektorů jako byl Silvio D’Amico a Sergio Tofano. Navštěvovala také Pittmanovu školu a vystupovala s italskou divadelní trupou v Německu. Její první jevištní vystoupení bylo v díle Niccolò Machiavelliho La Mandragola , následované Mariannou v Molièrově L’avaro v roce 1955. Poprvé se objevila na plátně bez uvedení jména ve filmu Laugh! Laugh! Laugh! v roce 1954. Během své téměř čtyřicetileté kariéry byla známá svým chraplavým hlasem a živou přítomností. Vitti získala mezinárodní uznání díky svým rolím ve filmech Michelangela Antonioniho, zejména ve filmu L'Avventura (1960), na kterém se objevila její portrét na italské poštovní známce. Hrála v následných filmech, které se staly známými jako Antonioniho „tetralogie nekomunikovatelnosti": La Notte (1961) s Jeanne Moreau a Marcellem Mastroianniem, L'Eclisse (1962) s Alainem Delonem a Il deserto rosso (1964). Spolupracovala s herci jako Marcello Mastroianni, Alain Delon, Richard Harris, Terence Stamp a Dirk Bogarde. Kromě těchto dramatických rolí Vitti také projevila komediální talent ve filmech jako La ragazza con la pistola a Io so che tu sai che io so a natočila několik komedií s Carlem Di Palmou, počínaje filmem Teresa the Thief (1973). Její výkony jí vynesly pět David di Donatello Award za nejlepší herečku, plus čtyři speciální uznání. Obdržela také sedm italských Zlatých glóbů za nejlepší herečku, spolu s kariérním Zlatým glóbem a oceněním Zlatý lev za celoživotní dílo na Filmovém festivalu ve Benátkách. Vittino umělecké partnerství s režisérem Michelangelem Antonionim přesáhlo jejich filmové spolupráce a vyústilo v romantický vztah. Projevila se jako Dorian Gray ve filmu Il grido . Po dlouhé kariéře zemřela Monica Vitti 2. února 2022 v Římě a zanechala po sobě významné dědictví v italském filmu.

Zobrazit profil