Globální adresář talentů

Komici z Itálie

Adresář komiků z Itálie — profily, životopisy, fotografie a odkazy na sociální sítě komiků z Itálie.

136 komiků

Alessandro Haber

Alessandro Haber, narozený v Bologni 19. ledna 1947, je italský herec, filmový režisér a zpěvák. Jeho rodinné zázemí je různorodé; jeho otec byl rumunský židovského původu a matka byla Italka (katolička). Velkou část svého dětství prožil v Izraeli, než se ve věku devíti let vrátil do Bologny, kde začal naplňovat svůj sen o herectví. Haber debutoval ve filmu v roce 1967 rolí v La Cina è vicina od Marca Bellocchia a následně se objevil ve filmech režisérů Tavianiho, Felliniho, Bertolucciho a Damianiho. Haberova kariéra zahrnuje jak dramatické, tak komediální role. V roce 1983 se objevil v hlavní roli ve filmu Vánoční dar od Pupia Avatiho, což se ukázalo jako zlomový bod v jeho kariéře. Hrál v mnoha divadelních produkcích včetně Orgie, Woyzeck, Lakomec, Dědik, Dialogo a Služebník dvou pánů. V roce 2006 zahájil divadelní turné s Tango d'amore e di coltelli, inspirované textem Jorge Luise Borgese a s hudbou Ástora Piazzolly. Objevil se také ve filmech jako Sotto il segno dello scorpione (1969), L'amante dell'Orsa Maggiore (1971) a Amici miei - Atto IIº (1982). V roce 2003 režíroval svůj jediný film, Scacco pazzo, na základě hry Vittorio Franceschiho. Během své kariéry se Alessandro Haberovi dostalo významného uznání. Obdržel tři ceny Nastro d'Argento, včetně jedné v roce 1994 za svůj výkon ve filmu La vera vita di Antonio H, a cenu David di Donatello. V roce 2006 obdržel také Premio Gassman za svou roli strýce Vanji a Premio IDI. Haber vydal tři alba: Haberrante (1995), Qualcosa da dichiarare (1999) a Il sogno di un uomo (2003), přičemž píseň "La valigia dell'attore" od Francesca De Gregori se stala jeho nejúspěšnějším singlem. V současné době se účastní revue 'Divertiamoci a Teatro', která je ve svém 27. ročníku v divadle Teatro Nuovo ve Veroně, a od 2. do 5. prosince 2025 zde bude hrát VOLEVO ESSERE MARLON BRANDO. Revue zkoumá témata přátelství, vztahů, rodinných pout a osobních zranitelností a zahrnuje setkání s herci následovaná tostem.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Christian De Sica

Christian De Sica je italský umělec, který hraje roli herce, komika, zpěváka, baviče, režiséra, scénáristy a televizního moderátora.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Ciccio Ingrassia

Francesco Ingrassia, profesionálně známý jako Ciccio Ingrassia, byl italský herec, komik, režisér, scenárista, televizní moderátor a zpěvák. Narodil se v Palermu na Sicílii 5. října 1922 v čtvrti Il Capo na via San Gregorio. Po dvou měsících školu opustil, aby pomohl svým rodičům, Pietru Ingrassiovi (zadavatelovi) a Nunziě Mottově (domácí hospodyně). Jeho raný život zahrnoval různé práce, včetně kadeřníka, truhláře, obuvníka a výrobce klobás. Od roku 1938 začal předvádět imitace Totò na soukromých oslavách, což projevovalo sklony k humoru již v mladém věku. Ingrassiova kariéra začala v 50. letech, zpočátku s triem Sgambetta v roce 1944 po boku Enza Andronica a Mimì Ciampola. Na konci 50. let se spojil s Francem Franchim a jejich partnerství upevnilo filmem *Sraz na Ischie* (Appointment in Ischia) v roce 1960. Dvojice, známá jako Franco e Ciccio, rychle získala popularitu a zdědila odkaz avanspettacolo, hudebních a divadelních představení a Totò, stávajíc preferovanou komediální dvojicí jižní Itálie. Objevili se v mnoha filmech, Franco e Ciccio hráli ve více než 100 filmech mezi lety 60. a 80. léta, vydávajíc osm až deset filmů ročně jako duo. Ingrassia byl často považován za „vážnou“ tvář komediálního dua, zatímco Franchi hrál klauna. Tvorba Ciccia Ingrassie se rozprostírala v různých médiích. Jeho kariéra nabyla výrazného impulsu v 60. letech a často se objevoval s Franquem Franchim. Zlatá noha a dívčí bomby (1966), Don Quijote a Sancho Panza (1969), Dva kocourci s devíti ocasy… a půlka v Amsterdamu (1971), Dvě děti z Trinita (1971) a Amarcord (1973), které získaly na Rotten Tomatoes hodnocení 88 %,. Režíroval také filmy, včetně 'Fakturujte'. Během své kariéry byl Ingrassia nominován na několik ocenění, obdržel nominaci Nastri d'argento v roce 1974 za Amarcord, vyhrál ji v roce 1976 za Todo modo a získal nominaci Ciak d'oro v roce 1988 za Domani accadrà. V roce 1991 vyhrál Davida di Donatello za Condominio. Ciccio Ingrassia zemřel v Římě 28. dubna 2003 ve věku 79 let poté, co dva roky trpěl respiračními onemocněními.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Franco Franchi

Franco Franchi, narozený jako Francesco Benenato v Palermu na Sicílii 18. září 1928, byl italský herec, komik a zpěvák. Zemřel v Římě 9. prosince 1992. Narodil se jako čtvrté z osmnácti dětí v chudé rodině a zažil náročná léta raného života, včetně období putovních prací po dokončení pouhých tří ročníků školy. Mezi tyto zkušenosti patřila práce sochaře ikon, pomocníka pekaře a nádražního portéra, a krátkodobě vystupování jako pouliční vykřičitel hrající na basovou buben s komickými prvky. Franchi zahájil svou kariéru v 50. letech, když v roce 1948 vstoupil do skupiny Salvatore Polara 'Gli Striscianti'. Napodobňoval slavné osobnosti jako Totò, Mussolini a Hitler, čímž předvedl svůj raný komediální talent. Premiéru zažil v divadle Teatro Golden v Palermu v roce 1950. Jeho kariéra získala výrazný impuls v 60. letech poté, co ho objevil Domenico Modugno a uvedl do záři reflektorů. Spojil se s Cicciem Ingrassia a vytvořili komediální duo známé jako Franco e Ciccio, které se stalo definujícím aspektem jeho profesního života. Začali svou kariéru vystupováním v sicilských divadlech. Duo jejich humor, který nazývali „comicità sottoproletaria“, se zaměřoval na satirické imitace filmů z Itálie i ze zahraničí; příklady zahrnují film Válka italským stylem (1966) s Busterem Keatonem a Ultimo tango a Zagarol (1973), humornou parodii na Poslední tango v Paříži. Dosáhli značné popularity, jejich filmy představovaly zhruba 10 % výnosů italské kinematografie mezi lety 1961 a 1970. Franco Franchi získal v roce 1984 cenu Telegatto za nejlepší zábavní pořad za Bene, bravi, bis a často se objevoval v televizi, včetně pořadů Patatrac (1981-1982) a Canzonissima. Navzdory kritické lhostejnosti byl Franco Franchi jedním z nejoblíbenějších komediálních herců italské kinematografie v 60. letech.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Gino Bramieri

Gino Bramieri, narozený Luigi Bramieri 20. června 1928 v Miláně v Itálii, byl italský komik a herec. Jeho rodiči byli Angelo Bramieri, tesař, a Giulia Botturi. Vyrůstal v činžovním domě pro dělníky v milánské čtvrti Brera. Bramieriho umělecká cesta začala koncem roku 1943 amatérským debutem na charitativním představení v Rovellasca. První divadelní vystoupení s vlastními replikami absolvoval 27. září 1944 v milánském Teatro Augusteo. V roce 1949 začala jeho profesionální dráha, když se stal členem revuové společnosti Erminia Macaria, což vedlo k jeho první placené práci s triem Brabito v Teatro Anteo. Rychle získal zkušenosti spoluprací s významnými italskými komiky jako Totò, Peppino De Filippo a Aldo Fabrizi. Přezdívka 'Il Re della barzelletta' ('Král vtipů') odrážela jeho komediální přístup, charakterizovaný vyprávěním humorných anekdot, často doručovaných rychle a s prvky surrealismu. Titul v oboru účetnictví získal večerním studiem. Během 60. a 70. let dosáhl Bramieri významného úspěchu v televizi, objevoval se v pořadech jako Tigre contro tigre, Il signore ha suonato? a E noi qui. Od roku 1982 do roku 1988 moderoval vlastní pořad G.B. Show. Hrál také v populárních reklamách Carosello pro Moplen a stal se známým díky heslo 'e mÃ³ e mÃ³ Moplen'. Ztvárnil přibližně třicet filmových rolí a režíroval Ride bene... chi ride ultimo. Bramieriho přezdívali 'il Gino nazionale' a 'Re della barzelletta'. Své vtipy sestavil do série knih, včetně 50 chili fa, inspirované jeho zhubnutím. Rakovina slinivky břišní si Bramerii vzala 18. června 1996 ve věku 67 let; následně byl pohřben v Milánském monumentálním hřbitově. Ulice a třídy byly v jeho poctě přejmenovány v Miláně a Římě.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Mario Marenco

Mario Marenco, narozený 9. září 1933 ve Foggii, byl italská osobnost známá pro své různorodé talenty. Byl komikem, humoristou, hercem, autorem televizních pořadů, architektem a designérem. Po promoci v oboru architektury na Univerzitě v Neapoli v roce 1957 se dále vzdělával na stážích ve Stockholmu a Chicagu. Tento pobyt ve Stockholmu výrazně ovlivnil jeho přístup k designu. Marencova kariéra zahrnovala jak kreativní, tak technické oblasti a projevovala pozoruhodnou šíři dovedností. Marencově profesní život zahrnoval založení architektonického a designérského studia DEGW v Římě v roce 1960. Navrhoval kusy jako hliníková lampa Cynthia v roce 1960 a pohovka Marenco v roce 1970. Jeho architektonická práce se rozšířila i o spolupráci s italskými výrobci automobilů na navrhování jejich výstavních stánků. Jako komik a rozhlasový moderátor získal popularitu díky rozhlasovému pořadu Alto gradimento , který napsal s Giorgiem Bracardim a uvedl v roce 1970. Vytvořil a ztvárnil nezapomenutelné postavy jako plukovník Buttiglione, Sgarambona, Riccardino a Raimundo Navarro, často spolupracoval s Renzem Arborem a Gianni Boncompagnim na různých televizních pořadech. Objevil se v pořadech jako Odeon a L'uovo e il cubo a později se účastnil pořadů jako Sotto le stelle a Indietro tutta! . Během své kariéry Marenco nadále přispíval k italské zábavě. Od roku 2006 do roku 2008 vystupoval s Nicolou Vicidominim a v roce 2013 hrál v divadelní produkci A Rotta di Collo . Od roku 2011 do roku 2014 byl pravidelným hostem v pořadu Meno Male che c'è Radio 2 . Marenco občas pracoval ve filmu, dokonce se účastnil konkurzu pro Federico Felliniho film La città delle donne . Pro vydavatelství Rizzoli napsal humorné knihy, včetně Lo scarafo nella brodazza . Mario Marenco zemřel 17. března 2019 v polyklinice Gemelli v Římě ve věku 85 let. Jeho odchod znamenal konec mnohostranné kariéry, která zahrnovala architekturu, design a zábavu.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Massimo Lopez

Massimo Lopez se narodil 11. ledna 1952 v Ascoli Piceno. Jeho rodiče, Aldo Lopez a Gigliola Tagliaferri, byli původem z Neapole, ale v době jeho narození dočasně pracovali v Ascoli Piceno. Rodina se přestěhovala do Říma, když mu bylo jedenáct let. Má čtyři sourozence, včetně Giorgia, Marcella, Stefana a Alessandra, který působí jako jeho agent a producent. Gabriele a Andrea Lopez, hlasoví herci, mají Massima Lopeze za strýce. Lopez zahájil svou kariéru na jevišti v roce 1975, kdy debutoval ve hře 'Il fu Mattia Pascal' po boku Giorgia Albertazziho a Liny Volonghi. Studoval na divadelní škole Teatro Stabile di Genova. V roce 1980 zahájil dabingovou kariéru, zpočátku se hlasem ujal Robina Williamse ve filmu Popeye . Zásadním zvratem se stal rok 1982, kdy spoluzaložil komediální skupinu Il Trio s Annou Marchesini a Tulliem Solenghim. Tříčlenná skupina získala první uznání díky rozhlasovému pořadu Hellzapoppin na Rai Radio 2. Následně se objevovali v televizních pořadech, jako například Domenica in a Fantastico během poloviny 80. let, a za svou práci v Domenica in získali v letech 1985/1986 ocenění 'Objev roku'. Il Trio se zúčastnil tří ročníků hudebního festivalu Sanremo mezi lety 1986 a 1989. Il Trio dosáhlo značného úspěchu v roce 1990 parodií na Alessandrova Manzoniho román Svatba Nevěsty , která byla vysílána ve pěti epizodách na Rai 1. Skupina se rozpadla v roce 1994 a umožnila jejím členům věnovat se sólovým projektům. Lopezova tvorba v tomto období zahrnuje účinkování v seriálu Doktorská kráska v roce 1998 a spolupořádání pořadu Striscia la notizia s Tulliem Solenghim v roce 2005. Od roku 2005 do roku 2011 vystupoval s divadelním představením pro jednoho herce Ciao Frankie , které režíroval jeho bratr Giorgio Lopez. Lopez namlouval hlasy hercům jako Robin Williams, Mike Myers a Stephen Fry. Od roku 2013 je italským hlasem Homera Simpsona a také namlouval Stephena Fye ve filmu Hobbit (2013). V září 2020 vydal své životopisné dílo 'Stai attento alle nuvole'. V roce 2023 se zúčastnil pořadu 'Il cantante mascherato', kde skončil na třetím místě. V současnosti Massimo Lopez spolupracuje s Tulliem Solenghim na novém pořadu nazvaném „Massimo Lopez e Tullio Solenghi Show“, který režíruje Giorgio Cappozzo a hudební doprovod zajišťuje Jazz Company Gabriele Comeglia, produkce International Music and Arts. Pořad, nazvaný „Dove eravamo rimasti“, zahrnuje prvky 'avanspettacolo' a má v úmyslu bavit a vyvolávat emoce, je strukturován jako rozhovor mezi přáteli.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Maurizio Crozza

Maurizio Crozza je italský stand-up komik, herec a televizní moderátor. Narodil se v Janově 5. prosince 1959, vyrůstal v čtvrti Borgoratti a je nejstarší ze čtyř sourozenců. Navštěvoval hereckou školu při Teatro Stabile di Genova, kterou ukončil v roce 1983. Na začátku své kariéry pracoval Crozza s klasickými divadelními režiséry jako Egisto Marcucci, William Gaskill a Marco Sciaccaluga. V roce 1983 založil genovskou kabaretní skupinu Broncoviz, do které patřili Ugo Dighero, Marcello Cesena, Mauro Pirovano a Carla Signoris. Crozzova kariéra zahrnuje účasti v různých televizních pořadech, jako například Avanzi , Tunnel a Hollywood Party s Broncovizem. Získal uznání jako imitátor v programu Mediaset Mai dire Gol od roku 1996 do roku 2000, kde spolupracoval s Gialappa's Band. Jeho filmografie zahrnuje role ve filmech L'angelo con la pistola (1992), Ci sarà un giorno (Il giovane Pertini) (1993, uveden v roce 2010), Peggio di così si muore (1995) a Tutti gli uomini del deficiente (1999). Objevil se také v pořadech Quelli che... il Calcio od roku 2001 do roku 2004, La grande notte del lunedì sera , Stasera pago io... in euro (2002) a vystoupil na hudebním festivalu v Sanremu v roce 2003. Crozza měl vlastní pořad na La7, Crozza Italia , který začal v dubnu 2006. Moderoval také pořad Ballarò od roku 2007 do roku 2014 a pořad Crozza Alive od června 2010, stejně jako Italialand od května 2011. V květnu 2011 se objevil v pořadu Che tempo che fa , což bylo jeho jediné známé televizní rozhovor. Moderoval pořad Crozza nel Paese delle Meraviglie od roku 2012 do roku 2013 a účastnil se hudebních festivalů Sanremo v letech 2013 a 2014. V říjnu 2013 prodloužil Urbano Cairo smlouvu Crozzy s La7 na tři roky. Od 1. ledna 2017 přejšel na televizní kanál Nove a zúčastnil se hudebního festivalu Sanremo v roce 2017, kde napodoboval Antonia Razziho. Jeho současný pořad je Fratelli di Crozza , který měl premiéru na Nove v březnu 2017. Italské komentáře chválily i kritizovaly jeho práci; v roce 2006 čelil kritice za satiru papeže Benedikta XVI. a v roce 2013 za satiru Silvia Berlusconiho na hudebním festivalu Sanremo.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Maurizio Mattioli

Maurizio Mattioli je italský herec, komik a dabér. Svoji kariéru zahájil v roce 1973 účastí v televizní show RAI "Dove sta Zazà". Během své kariéry se objevil zhruba ve 90 filmech, počínaje vedlejšími rolemi v 70. letech a postupně se vyvinul v uznávaného charakterového herce v italském filmu. Často ztvárňuje postavu hrubého, nevychovaného Římana z periferie a v poslední době i postavy nově zbohatlých "cafooni". Mattioli je stále naživu. Mattioliho komediální cesta zahrnuje významnou účast v divadelních produkcích. Byl členem divadelní společnosti ‘Il Bagaglino’ od 70. let do začátku 90. let. Vystoupil v divadelním představení *Un paio d'ali* v roce 1997 a *Rugantino* v roce 1998, zúčastnil se tří po sobě jdoucích vydání *Rugantina* od roku 1998. Mezi jeho televizní práce patří role Alberta Dominici ve čtyřech sériích *Un ciclone in famiglia* a ztvárnění Augusta Cesaroni v první, páté a šesté sérii *I Cesaroni*. Hrál také v italském sitcomu 'Stazione di servizio', který měl premiéru 6. února 1989, a spolupracoval s Paolem Bonolisem na komediálních skečích, včetně jedné z pořadu ‘Beato tra le donne’ v roce 1994. Sekvence s Mattiolim a Bonolisem byla odvysílána 20. července 2013 v pořadu TecheTecheTè. Kromě herectví má Mattioli velmi plodnou kariéru dabingu. Nahlasoval mnoho postav v animovaných kreslených filmech a filmech, včetně rolí ve *Z la formica* a *La gang del bosco*, a poskytl hlas pro pořady jako *I segreti di Twin Peaks* (1990-1991) a *Sister Act - Una svitata in abito da suora* (1992). Od roku 2007 také daboval Dog Chapmana ve seriálu *Dog the Bounty Hunter*. Mattioli byl nominován na Nastro d'Argento za nejlepší vedlejší roli v roce 2003 za film *Sunday Lunch* a znovu v roce 2011 za film *The Immature*. V roce 2010 vydal CD s názvem *Un po' Roma e un po' no*, které obsahuje 13 písní. Mezi jeho nedávné role patří film *A mano disarmata* z roku 2019 a dokumentární film *Alberto Sordi secret* z roku 2024. V květnu 2024 se zúčastnil akce věnované Franči Califanovi. Nedávno podstoupil operaci k vyřešení vážného problému s páteří a sdílel aktualizace prostřednictvím videí na sociálních sítích, přičemž vyjádřil vděčnost za podporu od přátel a kolegů.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Maurizio Milani

Italský entertainer Maurizio Milani, jehož rodné jméno je Carlo Barcellesi, se narodil 20. května 1961. Pochází z Codogno, města v provincii Lodi, kde žije i jeho rodina. Z Istituto Tecnico Agrario Statale Tosi v Codogno získal jak diplom v oboru zemědělství, tak diplom zemědělského inženýra. Předtím, než se začal věnovat komedii, krátce pracoval ve věku 22 let jako zástupce pro veřejné instituce. Milani zahájil svou komediální kariéru v kabaretu Zelig v Miláně v roce 1987 a začal se objevovat v televizi v polovině 80. let. Jeho komická postava ztvárňuje cynického muže, který zastával mnoho profesí a je často nepoctivý, charakterizovaného ironií. Pozornost si získal touto postavou od roku 1992 v televizní show Su la testa!, kterou moderoval Paolo Rossi. Během své kariéry vystupoval v mnoha divadelních představeních včetně Un uomo da badile (1992), Piacenza (1993) a Animale da fosso (1995). Od roku 2003 do roku 2008 byl pravidelným hostem v pořadu Rai 3 'Che tempo che fa'. Tvorba Maurizia Milaniho přesahuje stand-up; je také publikovaným autorem a novinářem. Mezi jeho publikované satirické práce patří knihy *Un uomo da badile* (1996) a *Del perché l'economia africana non è mai decollata* (2007). V roce 2003 vyšla kniha *La donna quando non capisce s'innamora*, a jeho nejnovější publikace, *Party all'obitorio*, se objevila v roce 2024. Za svou tvorbu získal uznání, když v roce 2005 vyhrál ocenění Satira Politica Forte Dei Marmi. K roku 2024 nadále vystupuje a píše, pravidelně se objevuje v pořadu Propaganda Live a udržuje si přítomnost v italských médiích.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Mauro Pirovano

Mauro Pirovano je italský herec, komik a divadelní performer, narozený v Janově 2. dubna 1956. K dnešnímu dni je mu 70 let a má znamení Břečka. Svoji kariéru zahájil po absolvování školy Teatro Stabile di Genova v roce 1980. Značnou část svého profesního života strávil divadelní činností, zpočátku ve Stabile, poté v Emilia Romagna Teatro (Ater) a následně v Teatro dell'Archivolto. V roce 1986 začal Pirovano spolupracovat s Mauriziou Crozzou, Ugem Digherem, Marcellem Cesenou a Carlou Signorisovou. Společně v roce 1989 založili komediální skupinu Broncoviz, která se specializovala na satiru a parodii. Broncoviz získal širší uznání díky vystupováním v televizních pořadech jako Avanzi , Tunnel a Hollywood Party , a také se objevil ve filmu Peggio di così si muore . Jeho herecké role zahrnují i účinkování v mnoha televizních seriálech, včetně Don Matteo , kde hrál tajemníka biskupa, a Un medico in famiglia od roku 1998 do roku 2000 jako Dr. Giorgi. Objevil se také v Compagni di scuola , Un posto tranquillo , Il mammo , Arrivano i Rossi , I Gambardella a 7 vite . Tvorba Pirovana zahrnuje širokou škálu projektů. V roce 2011 se podílel na Italialandu Maurizia Crozzy, kde přispěl k skeči inspirované filmem Kmotr . Od 2000. let režíruje a produkuje divadelní představení s klasickými hrami v genoveském dialektu, včetně Hamleta a Romea a Juliety . V roce 2004 obdržel Premio Marzari a v roce 2008 Premio Govi, přičemž toto ocenění uznávalo jeho komediální monology a schopnost spojovat humor s pozorováními historie a současné společnosti. Od roku 2006 spolupracuje umělecky se hudební skupinou „I Liguriani“ a účastní se představení jako „La Guerra di Giromino“ a režíruje produkce jako „Vari(e)azioni Paganiniane“ a „La Taverna dell’Onesto Peccato.“ V současné době hraje v Pignasecca e Pignaverde v březnu 2024 roli Alessandra, známého také jako Pignaverde, roli, kterou zdůrazňuje, že vyžaduje pozornost k kadenci spíše než pouhé spoléhání se na genoveský dialekt.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Itálie

Max Tortora

Massimiliano Tortora, známý profesionálně jako Max, je italský herec, komik a imitátor. Narodil se v Římě 21. ledna 1963 a v současné době je mu 63 let. Jeho znamení zvěku je Vodnář. Je uznáván jako jeden z nejuznávanějších italských televizních imitátorů. Tortora zahájil svou kariéru na jevišti v 80. letech, zpočátku pracoval pro bulvární časopisy jako TeleFax, Dolce Casa a Scopritalia. Předtím, než se vydal do světa zábavy, vystudoval architekturu. Televizní debut zaznamenal v roce 2001 pořadem Superconvenscion , po kterém následovala jeho pokračující edice Convenscion a colori . Následně se objevil v různých pořadech včetně Stracult , Cocktail d’amore a Bulldozer (2004-2005), kde popularizoval frázi 'dove vivevate?'. V tomto období také spolupracoval s Paolem Bellim na Sognando Las Vegas a Robertem Andreuccim v Bulldozer Remix . Je dobře známý svými imitacemi Alberta Sordiho, Luciana Rispoliho, Adriana Celentana, Franza Califana a Michele Santora. Max Tortora získal značné uznání pro svou roli mechanika Ezia v televizním seriálu *I Cesaroni* v letech 2006 až 2012. Hrál také postavu druhého pilota Maxe ve *Piloti* a objevil se v několika *cinepanettoni* filmech, které režíroval Carlo Vanzina. V roce 2018 ztvárnil Giovanniho Cucchia, otce Stefana Cucchia, ve filmu *On My Skin*, který byl uveden na 75. filmovém festivalu v Benátkách. Objevil se také ve filmech jako *Bad Tales* (2020), *Loro* (2018) a *Si vive una volta sola* (2020). V současné době ztvárňuje dědečka Toma, bujarou postavu, v rodinné komedii *The War of the Nonni*, zasazené v Římě a jeho okolí. V roce 2026 se má připojit k obsazení patnácté sezóny *Don Matteo* a také se objeví v miniseriálu *Doppio gioco* (2025) po boku Alessandry Mastronardi.

Zobrazit profil