Adriano Celentano je italský umělec, který vykonává povolání zpěváka, showmana, herce, režiséra, scénáristy, skladatele, televizního moderátora, humoristu, komika, producenta a tanečníka.
Narodil se 15. června 1920 v Římě a Alberto Sordi byl mnohostranný italský umělec, který působil jako herec, komik, dabér hlasů, režisér, zpěvák, skladatel a scenárista. Zemřel v Římě 24. února 2003. Jeho kariéra trvala přes 60 let a zahrnovala 160 filmů, z nichž 18 režíroval sám. Sordi, uznávaný jako klíčová postava v *commedia all'italiana* a jeden z nejvýznamnějších herců italského filmu, často ve svých rolích zobrazoval změny v italské společnosti. Sordi zahájil svou kariéru patnáctiletým obdobím drobných rolí statisty nebo vedlejšího herce, poprvé se objevil jako statista ve filmu Scipione l'Africano v roce 1937. Zpočátku se věnoval hudbě, zpíval v sboru Sixtinské kaple ve věku sedmi let a po změně hlasu studoval několik let operu. Ačkoli krátce studoval na Obchodní škole Giulio Romano v Trastevere a později vystudoval účetnictví, aby potěšil svou matku, navštěvoval také Akademii filodramatiků v Miláně, ale byl vyloučen kvůli svému římskému dialektu a vnímanému nedostatku talentu. Raný úspěch zaznamenal jako dabér, zejména daboval Olivera Hardyho od roku 1937. Jeho divadelní zkušenosti dále formovaly jeho komediální schopnosti. Sordi dosáhl uznání jako přední herec již v raných padesátých letech a je považován za jednoho z největších interpretů italské komedie. Často spolupracoval s Ninem Manfredim, Vittoriem Gassmanem a Ugem Tognazzim, čímž vytvořili populární kvartet. Významné trio zahrnovalo také Alda Fabriziho a Annu Magnaniovou, kteří přispěli k filmové reprezentaci Říma. Zatímco jeho raná tvorba ho etablovala jako komediálního velikána, v šedesátých letech začal ztvárňovat složité dramatické postavy. Po celou svou kariéru Sordi čerpal inspiraci pro své postavy z italské společnosti a spolupracoval s předními režiséry, spisovateli a scénáristy. Získal pět ocenění Nastro d'argento, deset David di Donatello a jednoho Golden Globe. Na uznání jeho rozsáhlých příspěvků k filmu mu byla udělena Zlatá lva za celoživotní přínos.
Narodil se v Římě jako Aldo Fabbrizi 1. listopadu 1905 a Aldo Fabrizi byl italský umělec, který pracoval jako herec, režisér, scenárista a komik. Jeho otec, Giuseppe Fabbrizi, zemřel, když mu bylo jedenáct let, a jeho matka, Angela Petrucci, prodávala ovoce z Tivoli. Fabrizi zahájil svou kariéru v roce 1931 v předměstském divadle v Římě a získal místní úspěch díky komickým skečům a monologům při vystupování s společností ‘Reginella’. Stal se významnou postavou v římské revue a avanspettacolo scéně, přispíval do dialektových novin 'Rugantino' a v roce 1928 vydal knihu římských básní 'Lucciche ar sole'. Fabriziho kariéra se rozšířila nad rámec divadla. Filmovou premiéru zažil v roce 1942 ve filmu Avanti c'è posto... a později získal významné uznání pro svou roli hrdinného kněze Dona Morosiniho ve filmu Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město (1945). Poskytoval také dabing postav ve filmech jako Maddalena... zero in condotta (1940) a Ladri di biciclette (1948). V 50. a 60. letech 20. století se často spolupodílel s Totò a Peppinem De Filippem, a to jak na plátně, tak na jevišti; Fabrizi a Totò sdíleli blízké přátelství a bavili se improvizovaným hraním. V roce 1948 režíroval drama Immigranti a získal stříbrnou stuhu za svůj výkon ve filmu Prima comunione (1950) a další za film Otcovy dilema . Fabrizi dosáhl dalšího divadelního úspěchu s muzikálovou komedií Rugantino (1964). Talent a přínosy Fabriziho pro italskou zábavu byly široce uznávány. V roce 1988 obdržel speciální David di Donatello Award za svou kariéru a vyhrál dvě ocenění Nastro d'Argento, včetně jednoho za film Všichni jsme se tak moc milovali . Na Filmovém festivalu v Cannes v roce 1952 získal uznání za nejlepší scénář k filmu Policisté a lupiči . Jeho role často ztvárňovaly římské typy, jako jsou vozkaři a tramvajní dispečři. Fabrizi vystupoval po celé Evropě, v Latinské Americe a na Broadwayi a kolem roku 1937 měl ve své herecké trupech krátce Alberta Sordiho. Byl ženatý se zpěvačkou Beatrice Rocchi (Reginella) až do její smrti v roce 1981. Po jeho smrti v Římě 2. dubna 1990 vydala Poste italiane později toho roku pamětní poštovní známku na počest Alda Fabriziho.
Ambra Angiolini je italská herečka a zpěvačka, narodila se v Římě 22. dubna 1977 rodičům Alfredovi Angiolinim a Dorianě Comini. Má dva starší sourozence, Barbaru a Andreu. Její kariéra začala ve věku 13 let jako statista v televizní show Fantastico v letech 1990 a 1991. Ranou popularitu si získala účastí v pořadu Bulli e pupe v roce 1992, kde interpretovala píseň Claudia Baglioniho 'Poster', a následně moderovala pořad Non è la RAI od roku 1992 do roku 1993, což výrazně posílilo její profil. Během svého působení v pořadu Non è la RAI zahájila Ambra Angiolini pěveckou kariéru a v roce 1994 vydala singl 'T'appartengo'. To vedlo k vydání jejího prvního alba, T'appartengo , které dosáhlo značného úspěchu, prodalo se 800 000 kopií a získalo osm platinových desek a jednu zlatou desku. Pokračovala ve vydávání hudby, s albem Angiolini (známé také jako Angelitos ) v roce 1996, Ritmo vitale v roce 1997 (následováno španělskou verzí v roce 1998) a InCanto v roce 1999. Její hudební aktivity zahrnovaly také vystoupení na Mezinárodním písňovém festivalu ve Viña del Mar v Chile v únoru 1997 a účast v muzikálu Emozioni v roce 2001. Moderovala také řadu dalších televizních pořadů, včetně Generazione X , Super a Sanremo Top 1997 . Ambra Angiolini přechodila k hraní ve filmech svým debutem v Saturn in Opposition (2007). Tato role se ukázala jako klíčová, díky níž získala Davida di Donatello za nejlepší ženský vedlejší výkon, Nastro d'Argento za nejlepší ženský vedlejší výkon, Ciak d'oro a Globo d'oro v roce 2007. Později se objevila v několika filmech, včetně Black and White (2008), The Immature (2011), Viva l'Italia (2013), Do You Remember Me? (2014) a The Choice (2015). V roce 2022 obdržela další Nastro d'argento za svou práci ve filmu Le fate ignoranti . Žila s Francesco Rengou od neznámého data do roku 2015 a měli dva potomky: Jolandu (narozena v roce 2004) a Leonarda (narozena v roce 2006). Mezi lety 2017 a 2021 byla ve vztahu s Massimilianem Allegrim.
Giuseppe Piero Grillo, známý profesionálně jako Beppe Grillo, se narodil v Janově, Ligurie, 21. července 1948. Jeho rodiči byli Piera Tieghi, klavíristka, a Enrico Grillo, majitel kovárny. Zpočátku studoval účetnictví na soukromém institutu 'Ugolino Vivaldi' a krátce navštěvoval ekonomickou a obchodní fakultu Univerzity v Janově, ale titul nedokončil. Předtím, než se začal věnovat komedii, pracoval jako prodejce oblečení a poté ve společnosti svého otce. Grillo zahájil svou kariéru improvizovaným monologem na konkurzu, což vedlo k jeho objevení televizním moderátorem Pippo Baudo o dva týdny později. Grillovy první televizní vystoupení zahrnují Secondo Voi (1977-1978), Luna Park (1979) a Fantastico (1979), kde spoluhostil s Lorettou Goggi. Během 80. let moderoval cestovní pořady jako Te la do io l'America (1982) a Te lo do io il Brasile (1984). Objevil se také ve filmech jako Cercasi Gesù (1982), za který obdržel cenu David di Donatello a Nastro d’argento, Scemo di guerra (1985) a Topo Galileo (1988). V roce 1986 hrál v oceňovaných reklamách na jogurty a vystoupil na hudebním festivalu Sanremo. Kontroverzní kritika italského socialistického vůdce Bettina Craxi v televizi vedla k jeho dočasnému zákazu vysílání v veřejnoprávní televizi. Od roku 2005 se profil Grilla výrazně rozšířil s uvedením jeho blogu beppegrillo.it. Rychle získal vliv a byl oceněn časopisem Time, a do roku 2014 se zařadil mezi deset nejnavštěvovanějších webových stránek na světě. V roce 2014 byl aktualizován denně. V roce 2007 spolupracoval se zpěvačkou Giorgiou na písni 'Libera la mente'. V roce 2009 spoluzaložil italské hnutí Pět hvězd s Gianrobertem Casaleggiem a působil jako jeho garant a politický vůdce. Strana získala v roce 2013 významnou část hlasů – čtvrtinu. Vystupuje na jevišti jak v Itálii, tak v zahraničí a zabývá se tématy, jako je spotřeba energie, korupce a globalizace. Grillo se v květnu 2014 vrátil do italské veřejné televize v pořadu Porta a Porta a udržuje blogy v italštině, angličtině a japonštině.
Carlo Pedersoli, známý profesionálně jako Bud Spencer, byl italský herec, plavec a hráč vodního póla. Narodil se 31. října 1929 v Neapoli, pocházel z rodičů Alessandra Pedersoliho a Rosy Facchettiové, kteří původně pocházeli z Darfo Boario Terme a Chiari, obou ležících v provincii Brescia v Itálii. Otcova zaměstnání si vyžádalo přestěhování do Říma v roce 1940, což výrazně změnilo průběh jeho dětství. Bud Spencerovy rané roky zahrnovaly navštěvování základní školy společně s Lucianem De Crescenzem, což dokládá rané spojení s uměleckými koly. Studoval na Univerzitě Sapienza v Římě, krátce studoval chemii, než nakonec získal právní titul. Předtím než se proslavil jako komik, vynikal Carlo Pedersoli v atletice. Dvakrát reprezentoval Itálii na Letních olympijských hrách; v obou letech 1952 a 1956 postoupil do semifinále v závodě na 100 m volný styl. Dosáhl také pozoruhodného úspěchu v plavání a vodním pólu, kdy 19. září 1950 zvládl plavat 100 m volný styl pod minutu a získal stříbrnou medaili na Středomořských hrách v roce 1951. Dalším důkazem jeho atletického nadání bylo, že v roce 1954 vyhrál italský šampionát ve vodním pólu a v roce 1955 získal zlatou medaili na Středomořských hrách. Jeho rozmanité dovednosti přesahovaly atletiku; zaregistroval několik patentů, získal certifikace jako pilot obchodního leteckého společenství a vrtulníku a krátce pracoval v různých rolích v Jižní Americe. Herečtěská kariéra Buda Spencera začala filmem (1950), po kterém se objevil ve filmech jako (1951) a (1954). Nejvíce je však známý díky partnerství s Terencem Hillem, se kterým natočil 18 filmů. Jméno 'Bud Spencer' bylo záměrná volba, inspirovaná pivem Budweiser a hercem Spencerem Tracy. V roce 2010 obdržel cenu David di Donatello za celoživotní přínos italskému filmu, uznávající jeho významný podíl na italské kinematografii. Dne 27. června 2016 Bud Spencer zemřel v Římě a je vzpomínán pro své příspěvky jak v oblasti komedie, tak ve sportu, přičemž v roce 2005 obdržel od Italské plavecké federace Caimano d'oro (Zlatý kajman).
Carlo Verdone je italský herec, komik, režisér a scenárista, narozený v Římě 17. listopadu 1950. Jeho rodinné zázemí zahrnuje otce, Maria Verdoneho, který byl profesorem filmové historie a kritikem, a matku, Rossanu Schiavinovou, která byla profesorkou literatury. Jeho dědeček z otcovy strany, Oreste, byl chemik z Pozzuoli (Neapol). Navštěvoval Collegio Nazareno v Římě, kde se seznámil s Christianem De Sica, a později studoval na Liceo classico v Římě. Verdone získal titul v oboru Moderní literatura ze Sapienzy v Římě v letech 1976-1977, s diplomovou prací o italském němém filmu, a titul v oboru Filmové režie z Centro Sperimentale di Cinematografia v roce 1974. Verdone započal svou kariéru svým komickým stylem v 70. letech. Objevil se v reklamách pořadu Carosello a poprvé se představil v televizi v roce 1977 v zábavním pořadu Non stop . Své postavy uvedl v televizi v roce 1978 v komediálním seriálu Non Stop . Sergio Leone mu dal filmový debut a učil ho filmařským technikám. Od mladého věku natáčel amatérské krátké filmy, včetně Poesia solare (1969), Allegoria di primavera (1971) a Elegia notturna (1973). Jeho režisérský debut byl Un sacco bello (1980), následovaný Fun Is Beautiful (1980), kde hrál tři postavy. Spolu s Sergim Leonem napsal scénář k filmu Journey with Papà a s Verdonem a Leonem ke snímku Troppo forte . Verdoneova tvorba zahrnuje vysoce ceněný film Bianco, rosso e Verdone (1981), který produkoval Sergio Leone a ve kterém hrála Elena Fabrizi, a jehož soundtrack složil Ennio Morricone. Režíroval film Talcum Powder (1982), který získal řadu David di Donatello ocenění, a napsal ho společně s Enrico Oldoini. Od 90. let se jeho tvorba zabývá vážnějšími tématy. V roce 1999 napsal knihu Fatti Coatti . Verdone hrál v filmové sérii Manual of Love (2005, 2007, 2011) a objevil se ve filmu Paola Sorrentina The Great Beauty (2013). Režíroval film Blessed Madness (2018), který napsal společně s Nicolou Guaglianone a Menottim. Obdržel řadu ocenění, včetně devíti David di Donatello, čtyř Globi d’oro, jedenácti Nastri d'argento a dvou Premi Flaiano. V roce 2017 mu Univerzita Řím Tor Vergata udělila čestný doktorát v oboru Kulturní dědictví a území. Nedávno hrál ve filmu L'Abbiamo Fatta Grossa (2016), kde ztvárňuje Artura Merlina, skromného soukromého detektiva, po boku Antonia Albanese jako Yuri Pelagatti.
Roberto Salerno, profesionálně známý jako Nini Salerno, je italský herec, režisér, zpěvák, komik a kabaretní umělec. Narodil se ve Veroně 8. října 1948 a je spojen s rozhlasovým novinářem Paolem Salernem a má bratra Nicolu Salerno, který je členem RADAR a NAD. Je ženatý s Patrizii, jejíž vliv inspiroval píseň Francesco De Gregoriho 'Rimmel'. Salernoova kariéra začala v roce 1971, kdy se stal zakládajícím členem a účastníkem italské komediální a hudební skupiny I Gatti di Vicolo Miracoli. I Gatti di Vicolo Miracoli vznikli ve Veroně v roce 1971 a Salerno zůstal ve skupině od tohoto roku až do jejího rozpadu v roce 1985. Skupina rychle získala na popularitě, vystupovala v klubu Derby v Miláně již od roku 1971 a pravidelně se účastnila televizních zábavných pořadů RAI od roku 1975. V roce 1972 vydali své debutové album 'I Gatti di Vicolo Miracoli' a satirickými i hudebními pořady je režíroval Arturo Corso. Salerno hrál také v komediálních filmech Arrivano i gatti a Una vacanza bestiale v roce 1980. Skupina dosáhla významného úspěchu s hitem "Capito?" v roce 1979, který se dostal na čtvrté místo italských hitparád. Po odchodu člena v roce 1981 skupina pokračovala jako trio. Po rozpadu After I Gatti di Vicolo Miracoli v roce 1985 Salerno pokračoval ve své rozsáhlé práci v kině, televizi a divadle jako herec, režisér a scenárista. V roce 1983 režíroval film Arrivano i miei a hrál ve filmech jako Un ufficiale non si arrende mai nemmeno di fronte all'evidenza (1973) a Secondo Ponzio Pilato (1987). Salerno se objevil také v mnoha televizních seriálech, včetně I ragazzi del muretto (1991), Il commissario Corso (1991) a Un medico in famiglia (1999-2000). Během své kariéry moderoval nebo se objevil v různých televizních pořadech, včetně Quo vadiz? (1984), Un fantastico tragico venerdì (1986), Amici mostri (1993-1994) a byl pravidelným hostem v pořadu Buona Domenica (1998-1999). Občas se od roku 1997 znovu setkal s I Gatti di Vicolo Miracoli pro filmové, televizní a divadelní vystoupení. V současné době Salerno ztvárňuje roli inspektora Gordona v divadelní adaptaci televizního seriálu Colombo. Salerno se proslavil nejen vystupováním; pracoval také v komerční reklame, kde se objevil v kampaních pro Fiat 500X (2015) a Fiat 124 Spider (2016). V roce 1978 adoptoval dvouletého chlapce jménem Garvey Salerno z Martiniku. Jeho rozmanitá tvorba dokládá jeho univerzálnost jako umělce a jeho trvalou přítomnost v italské zábavě.
Nino Manfredi, narozený Saturnino Manfredi 22. března 1921 v Castro dei Volsci, Frosinone, byl mnohostranný italský umělec. Během své profesionální kariéry zastával řadu pozic: herec, dabér, režisér, scenárista, dramatik, komik, zpěvák, autor, rozhlasový moderátor a televizní prezentér. Je zapamatován jako významná osobnost v žánru commedia all'italiana. Manfrediho rodiči byli Romeo Manfredi a Antonina Perfili a dětství strávil v římské čtvrti San Giovanni poté, co navštěvoval Collegio Santa Maria jako semiconvittore. Manfrediho rané dětství bylo poznamenáno nemocemi; v roce 1937 trpěl tuberkulózou a pobýval v sanatoriu. Během této doby se naučil hrát na banjo a vstoupil do nemocničního orchestru, čímž projevil zájem o vystupování. V roce 1941 zahájil studium práv na Právnické fakultě; brzy však přesměroval svou pozornost k herectví. Debutoval jako moderátor a herec ve stejném roce v malém divadle svého kostela a v říjnu 1945 promoval v oboru právo s diplomovou prací o sebeobraně. V červnu 1947 promoval na Národní akademii dramatického umění a již toho roku zaznamenal své první vystoupení na jevišti. Během roku 1948 účinkoval ve hrách jako Romeo a Julie a Bouře v Piccolo Teatro di Milano a zároveň zahájil svou rozhlasovou kariéru jako komik a imitátor. Manfrediho kariéra vzkvétala v 50. letech a dále. Filmovou premiéru si odbyl v roce 1949 s filmem Torna a Napoli a spolupracoval s Eduardem De Filippem, když na Teatro Eliseo uváděl tři jednoaktovky mezi lety 1952 a 1953. Od roku 1951 tvořil komediální trio s Paolem Ferrarem a Gianni Bonagurou a získal další uznání prostřednictvím rozhlasových zábavných pořadů a revuí. V roce 1959 začal moderovat Canzonissima společně s Deliou Scalou a Paolem Panellim, což výrazně posílilo jeho popularitu. Dosáhl úspěchu v muzikálech jako Un trapezio per Lisistrata (1958) a Rugantino (1962). Během své kariéry obdržel Manfredi řadu ocenění, včetně šesti David di Donatello a šesti Nastro d’Argento. V roce 1971 získal na filmovém festivalu v Cannes cenu Prix de la première oeuvre za film Between Miracles . Nino Manfredi zemřel ve Římě 4. června 2004.
Italský herec, komik, filmový režisér a spisovatel Paolo Villaggio spatřil světlo světa 30. prosince 1932 v Janově. Jeho rodiči byli Ettore Villaggio, zeměměřič z Palerma, a Maria Faraci, učitelka němčiny z Benátek. Piero, dvojče Paola Villaggia, působil jako profesor na Univerzitě v Pise. Villaggiho raný život zahrnoval různorodé zkušenosti; pracoval jako číšník, mluvčí BBC a zábavář na výletních lodích Costa Cruises a později v Cosideru, kde organizace firemních akcí poskytla inspiraci pro jeho postavu Uga Fantozziho. Villaggiovč kariěra zahrnovala rúzné tvúrčivé snahy. Vytvořil nezapomenutelné postavy jako profesora Kranze, Giandomenica Fracchii a nejznúměji Uga Fantozziho. Jeho komedie byla inovativní a surrealistická, inspirovaná commedia dell'arte, a ve svúm psaní využíval techniky jako novotvary, zdúrazněné adjektiva, morfologické chyby a byrokratickou terminologii. Napsal několik satirickúch knih s Ugem Fantozzim, kniha Fantozzi (1971) se prodala přes milion kžopíí a vynesla mu cenu Gogoľa v Moskvě. Postava Uga Fantozziho se vyvinula v široce úspěšnou filmovou ságu, ve kterúm Villaggio hrál v filmu Fantozzi (1975) režie Luciana Salceho. Spolupracoval také s Federicem Fellinim, Linou Wertmúllerovou, Ermannem Olmim, Mariem Monicellim a Gabrielem Salvatoresem na filmech, často v dramatickúch rolích. Během své kariéry obdržel Villaggio nespočet ocenění. V roce 1990 obdržel David di Donatello; v roce 1992 také Nastro d'Argento a Zlatého lva na Filmovém festivalu ve Benátkách ve stejném roce, oceňující jeho celoživotní úspěchy. V roce 2000 obdržel také čestného Parda na Filmovém festivalu v Locarnu. Villaggiovo tvůrčí dílo se rozprostíralo nad rámec filmu a knih; psal písně s Fabrizio De André, včetně 'Carlo Martello torna dalla battaglia di Poitiers' a 'Il fannullone,' a hrál v divadelních hrách, ztvárnil Arpagona v Molièrově L'Avare v roce 1996. V roce 1996 také moderoval satirický zpravodajský bulletin Striscia la notizia a dříve moderoval experimentální a avantgardní televizní pořady na konci 60. let. Kritici jako Goffredo Fofi, Michele Serra, Enrico Giacovelli a Beppe Grillo ho srovnávali s Busterem Keatonem, Charliem Chaplinem, Stanem Laurelem a Oliverem Hardym. Paolo Villaggio zemřel v Římě 3. července 2017 na komplikace diabetu.
Roberto Remigio Benigni, narozený 27. října 1952 v Castiglion Fiorentino, je italský herec, komik, scenárista, filmový režisér, kabaretní umělec, zpěvák-skladatel a herec. Jeho rodiči byli rolníci, Luigi Benigni a Isolina Papini, a v roce 1958 se s rodinou přestěhoval do Prata. Má tři sestry: Brunu, Albertinu a Annu. Benigni zahájil svou kariéru jako performer divadelních monologů s ironickou a nevázanou komedií. Premiéru na jevišti zažil v prosinci 1971 v Teatro Metastasio v Prato, kde vystoupil s Il re nudo . Během 70. let spolupracoval s Marcem Messerim a vystupoval s Lucií Poli ve společnosti Beat '72. Giuseppe Bertolucci pro něj v roce 1975 napsal monolog Cioni Mario , který zaznamenal velký úspěch; tato postava, toskánský rolník, je do značné míry autobiografická. Popularitu si získal díky televizním vystoupením, zejména ve seriálech Onda Libera na Rai 2 a L'altra domenica (1976–1979). V roce 1977 napsal i Berlinguer, I Love You , což znamenalo jeho herecký debut. Tvorba Benigniho se rozprostírá přes různé formy zábavy. V roce 1983 režíroval antologický film Tu mi turbi , kde jeho žena Nicoletta Braschi debutovala jako herečka a hrála ve většině filmů, které režíroval. Objevil se v několika filmech významných režisérů, včetně *Hlasu Měsíce* (1990) Federica Felliniho, *Down by Law* (1986) Jima Jarmusche, *Noc na Zemi* (1991), *Káva a cigarety* (2003) a *Synu růžového pantera* (1993) Blakea Edwardse. Nejvíce je známý díky filmu *Život je krásný* (1997), za který získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon a nejlepší cizojazyčný film. Žádná jiná osoba nikdy nezískala Oscara za nejlepší mužský herecký výkon konkrétně za ztvárnění role ve filmu, který nebyl původně natočen v angličtině. Jeho tvorba se občas setkala s cenzurou, například když byl potrestán za zmínku o papeži Janu Pavlovi II. jako „Wojtylacciovi“ v živém vysílání. V roce 1984 hrál ve filmu *Non ci resta che piangere* ('Nothing Left to Do but Cry') s Massimem Troisim a nedávno se objevil ve filmu *Pinocchio* (2019) od Mattea Garroneho a ve filmu *Do Říma s láskou* (2012) od Woodyho Allena. V roce 2021 obdržel Zlatého lva za celoživotní přínos na Filmovém festivalu v Benátkách.
Tosca D'Aquino, italská herečka, komička a televizní moderátorka, spatřila světlo světa v Neapoli 10. června 1966. Jejími rodiči jsou Claudio a Adele D'Aquino. Její kariéra začala ve věku 15 let s účastí v lokálních televizních pořadech, kde rychle projevila zájem o vystupování. Ve svých 19 letech se přestěhovala do Říma, aby se věnovala herectví, což naznačuje odhodlání rozvíjet své umění. D'Aquino navštěvovala Accademia Nazionale di Arte Drammatica Silvio D'Amico a absolvovala Akademii dramatického umění Silvie d'Amica. Mezi její rané role patřila vystoupení ve filmech Fantastico (1986) a Fantastico 7 (1986). Její filmový debut byl ve filmu Rimini Rimini - Un anno dopo (1988), po kterém následovaly role ve filmech Street Kids (1989) a Paganini (1989), známý také jako Kinski Paganini (1989). Během 90. let se často objevovala v komediálních filmových rolích a získala popularitu díky televizním vystoupením. Hrála ve filmech Cesta kapitána Fracassy (1990) a Černé díry (1995) a přispěla k filmům jako Absolventi (1995) a Kyclon (1996), přičemž významně spolupracovala s Leonardem Pieraccionim. Od roku 2000 D'Aquino pokračovala v práci v televizi a objevovala se v různých fiktivních programech a pořadech. V raných 2000. letech spoluhostila pořad RAI Torno Sabato s Giorgiem Panariellem. V roce 2005 spoluhostila 48. ročník Zecchino d'Oro. V roce 2007 se zúčastnila pořadu Notti sul ghiaccio a v roce 2009 třetího ročníku Premio Città dei Cavalieri di Malta. D'Aquino se také věnovala kulinářským aktivitám, působila jako pomocná kuchařka v pořadu La terra dei cuochi v roce 2013 a zúčastnila se MasterChef v roce 2012. V roce 2017 vyhrála druhou edici Bake Off Italia Celebrity Edition společně s Francescou Piccolou. Od roku 2019 do roku 2020 působila jako umělecká ředitelka a spoluhostitelka festivalu Sabaudia Studios Festival. Byla dvakrát vdaná; poprvé za inženýra Maura Gabriellyho, se kterým má syna jménem Edoardo (nar. 1999), a poté za producenta Massima Martina v roce 2013, se kterým má syna jménem Francesco (nar. 2005).
Albánie
Arménie
Argentina
Rakousko
Austrálie
Ázerbájdžán
Belgie
Bulharsko
Benin
Brazílie
Kanada
Švýcarsko
Chile
Kamerun
Čína
Kolumbie
Česko
Německo
Dánsko
Dominikánská republika
Alžírsko
Estonsko
Egypt
Španělsko
Finsko
Francie
Spojené království
Ghana
Řecko
Guatemala
Maďarsko
Indonésie
Irsko
Izrael
Indie
Irák
Írán
Itálie
Jamajka
Japonsko
Keňa
Jižní Korea
Kazachstán
Libanon
Lotyšsko
Maroko
Myanmar (Barma)
Malta
Malawi
Mexiko
Malajsie
Nigérie
Nikaragua
Nizozemsko
Norsko
Nepál
Nový Zéland
Peru
Filipíny
Pákistán
Polsko
Portugalsko
Katar
Rumunsko
Srbsko
Rusko
Saúdská Arábie
Švédsko
Slovinsko
Slovensko
Thajsko
Tunisko
Turecko
Tchaj-wan
Ukrajina
Uganda
Spojené státy
Uruguay
Uzbekistán
Vietnam
Jihoafrická republika
