Globální adresář talentů

Komici z Francie

Adresář komiků z Francie — profily, životopisy, fotografie a odkazy na sociální sítě komiků z Francie.

211 komiků

Alex Métayer

Alex Métayer, narozený jako Alexandre Marcel Jacques Métayer 19. března 1930 v Berre-l'Étang, byl francouzský humorista. Jeho rodiče přestěhovali rodinu do Alžírska v roce 1936, kde prožil svá formující léta, než se v roce 1945 vrátil do Francie po druhé světové válce. Již v raném věku projevil hudební nadání, získal první cenu za hru na klarinet a pracoval jako hudebník, než se pustil do jiných rolí, jako animátor, starosta vesnice a manažer zábavy v Club Med. Métayer zahájil svou kariéru v raných 60. letech vystupováním v kabaretech a získal značnou pozornost, když v roce 1964 otevřel koncert George Brassense v Bobinu. Pokračoval ve budování své reputace účastí v rozhlasové show 'L'Oreille en coin' od roku 1966 do roku 1968 a vystupováním v různých prestižních divadlech, včetně Théâtre de la Ville, Olympia a Casino de Paris. Jeho komediální styl zahrnoval nošení bílého obleku na jevišti a pozorování běžných lidí, často s použitím 'pied-noir' přízvuku z jeho doby v Alžírsku. Prezentoval také pořady v Bobinu, včetně ‘Les femmes et les enfants d’abord’ v roce 1983. Během své kariéry vytvořil Métayer řadu sólových představení, počínaje 'Mémoire d'un amnésique' v roce 1975 a následně s názvy jako 'Nous on s'aime,' 'La Vie en VO' a 'Merci disco.' Režíroval tři filmy: 'La Vie des seins' (1973), 'Le bonheur se porte large' (1988) a 'Mohamed Bertrand-Duval' (1991). V roce 1993 mu představení 'L'Opéra comique' vyneslo Grand Prix de l'humour od Sacem a nominaci na nejlepšího humoristu na Victoires de la musique. Jeho poslední představení, 'Alex perd la tête,' uvedené v roce 2000 v Théâtre du Palais Royal, se vyznačovalo profesorským tónem a zamýšlelo se nad postoji lidí. Alex Métayer zemřel 21. února 2004 v Levallois-Perret na rakovinu a je pohřben na hřbitově Montparnasse; v Berre-l’Étang nese ulice jeho jméno.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alexandre Astier

Alexandre Astier je mnohostranný francouzský umělec, narozený 16. června 1974 v Lyonu. Je to všestranná osobnost, která se věnuje rolím humoristy, scenáristy, skladatele, režiséra, střihače, spisovatele a také herce. Jeho rodiče, Lionnel Astier a Joëlle Sevilla, jsou také herci a producenti, což přispělo k jeho ranému seznámení s divadelním uměním. Alexandre Astier má kořeny z regionu Gévaudan po otcovské linii a italsko-španělský původ po mateřské straně a je nevlastním bratrem herce Simona Astiera. Astierovo umělecké putování začalo formálním hudebním vzděláním; studoval hudbu na Lyonské konzervatoři již od šesti let, se zaměřením na kontrabas, orchestraci a sborové zpěvy, a později v roce 1989 navštěvoval Americkou školu moderní hudby v Paříži. Věnoval se také studiu herectví a scenáristiky. Mezi jeho rané práce patří psaní a hraní ve hrách jako 'Le Jour du froment' a 'Nous crions grâce,' a spolupůsobení při psaní, hraní a skládání hudby pro krátké filmy jako Soyons sport a Un soupçon fondé sur quelque chose de gras v roce 2001. Krátký film Dies Irae , který režíroval v roce 2002, sloužil jako základní návrh pro jeho nejznámější tvorbu, Kaamelott . Je znám především díky Kaamelott , televiznímu seriálu, který vytvořil, režíroval, napsal, sestříhal, skládal hudbu k němu a hrál v něm od roku 2005 do roku 2009, původně vysílanému na M6. Čtyři z jeho sedmi dětí se objevily ve show. Astier se také objevil ve filmech jako Hey Good Looking! (2006), Asterix at the Olympic Games (2006), LOL (2009) a All Three of Us (2015). Režíroval David et Madame Hansen (2012) a spolurežíroval animované filmy Asterix: The Mansions of the Gods (2014) a Asterix: The Secret of the Magic Potion (2018). Hrál také v komických pořadech jako Que ma joie demeure! (2012) a L'Exoconférence (2014). V současné době adaptuje Kaamelott do trilogie filmů, přičemž první film, Kaamelott: Premier Volet , byl uveden v roce 2021. Plánuje také vydat sérii komiksů, Kaamelott Résistance , které mají překlenout mezeru mezi televizním seriálem a nadcházejícími filmy, a natáčení tohoto projektu začalo v lednu 2019. Alexandre Astier vlastní zámek v Ardèche, kde skladuje své hudební nástroje.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Alma Brami

Alma Brami je francouzská spisovatelka, uznávaná pro svou tvorbu jak jako románistka, tak i dramatička. První uznání získala v roce 2008 vydáním románu 'Sans elle,' který získal řadu ocenění. Po tomto prvním úspěchu pokračovala ve vydávání románů včetně 'Ils l’ont laissée là' v roce 2009 a 'Tant que tu es heureuse' v roce 2010. První tři tyto romány byly přeloženy a vydány v Číně v září 2011, čímž se rozšířil její mezinárodní okruh čtenářů. Rozšířila svou literární tvorbu dále románem 'C’est pour ton bien' v roce 2012 a 'Lolo' v lednu 2013, stejně jako 'J’aurais dû apporter des fleurs' v letech 2014 a 2016. Bramino kreativní činnost sahá nad rámec románů. V roce 2011 vydala svou první dětskou knihu 'Moi, j’aime pas comme je suis.' Napsala také monolog 'Mardi c'est le jour du poulet' pro festival 'Le Paris des femmes' v roce 2016, který byl následně přepracován do 'L’Ombre' později ve stejném roce. Mezi její nedávné práce patří román 'Ils sont moi, je suis eux,' vydaný v roce 2023. Kromě toho je Brami autorkou pro filmy a spolupracovala na scénáři filmu 'A Dangerous Game' s Karine Silla. Toto drama, zaměřené na pár a jejich hosta, produkuje Thelma Films a má být uvedeno ve Francii 20. ledna 2027 pod názvem 'Un jeu dangereux,' s plánovanou filmovou adaptací jejího románu 'Qui ne dit mot consent'. Bramiho tvorba zahrnuje i dětskou literaturu, například knihu 'Je ne veux plus être un loup' (Nechci být vlk), určenou pro děti od 3 let. Tato kniha s ilustracemi od Aurélie Grand se zabývá předsudky a stereotypy vůči zvířatům prostřednictvím příběhu, ve kterém se různá zvířata – včetně vlka, prasete, kozy, slimáka, žížaly, krokodýla, medvěda a myši – vzepřou svým negativním povostem a uspořádají oslavu péče o sebe navzájem. Kniha je popisována jako óda na svobodu a bratrství, která čtenáře povzbuzuje k tomu, aby se osvobodili a byli sami sebou. Od roku 2024 vede rozhovory v rámci série 'Alma invite,' čímž pokračuje ve svém zapojení do kontaktu s publikem a dalšími tvůrci.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean- Hugues Lime

Jean- Hugues Lime, narozen 2.8. prosince 1958 v Montferleil, je francouzský herec, který podnikl své první kroky v Théâtre de Bouvard; Pracuje také jako režisér a spisovatel.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean- Marie Proslier

Jean- Marie Proslier, narozena 2. 5 února 192 8 v Montargis (Loiret) a zemřela dne 15. listopadu 1997 v Évreux (Eure) byl francouzský herec, humorista a spisovatel. Pokud ne, nikdy nehrál nic jiného než role druhého stupně v kině, byl schopen odhalit svůj smysl pro komedii v mnoha náčrtech a dokonce i v reklamách. Postava, která dělá to nejpamátnější ve 21. století je Solcarlus, ústřední postava reklamního místa "Le Péplum", režie Dino Risi pro propagaci terra detergentu S.C. Johnson.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean- Pierre Coffe

Jean-Pierre Coffe, narozen 2. března 193 8 v Luneville en Meurthe- et- Moselle a zemřel 29. března 2016 v Lanneray, Eure- et- Loir, byl francouzský rozhlasový a televizní hostitel, humorista, gastronomický kritik, spisovatel, kuchař a herec.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean- Yves Lafesse

Narozen dne 13. března 1957 v Pontivy, Morbihan, pod jménem Jean- Yves Charles Lambert, přijal pseudonymum Jean- Yves Lafesse. Zemřel 22. července 2021 ve Vannes, také v Morbihanu, byl uznán jako francouzský komik a herec.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Guy Fechner

Jean-Guy Fechner, narozený 2. března 1947 v Agenu ve Francii, je mnohostranný umělec. Definuje se jako herec, humorista, skladatel, bubeník a producent. Mezi jeho rodinu patří bratr Christian Fechner, který je také producentem, a syn Sébastien Fechner, který se stejnou profesí sdílí. V 79 letech se blíží k 80. narozeninám, které oslaví 2. března. Fechnerova kariéra začala v červnu 1966, kdy se připojil k hudební skupině Les Charlots, původně známé jako Les Problèmes. Nahradil Donalda Rieubona na pozici bubeníka a členem zůstal až do června 1976. Během této doby získali Les Charlots uznání díky parodiím sugestivních písní a dosáhli značného úspěchu ve filmu, včetně účinkování ve filmech La Grande Java , Les Bidasses en folie a Le Grand Bazar . Skupina prošla několika změnami názvu, než se usadila na Les Charlots. Významnou událostí bylo vystoupení Les Problèmes jako předskokana pro The Rolling Stones v roce 1966. Skupinu opustil po natočení filmu Bons baisers de Hong Kong . Po odchodu z Les Charlots pracoval Fechner se svým bratrem ve studiích Fechner. Jeho filmografie zahrnuje účasti v přibližně deseti filmech mezi lety 1970 a 1975, stejně jako epizodické role v pozdějších produkcích jako Trop c'est trop a Au bistro du coin . Hrál také ve filmech jako Fools Run Amok in Spain (1972) a The Cardboard Box (2004). Fechner skládal hudbu k několika filmům, včetně Les fous du stade , Les Charlots font l'Espagne a Bons baisers de Hong Kong . Dohlížel na reklamní kampaň pro Les Bronzés 3 . V roce 1975 působil jako herec i hudební producent u filmu Best Kisses from Hong Kong . Účastnil se dokumentárního filmu z roku 2013 Les Charlots Intime a v květnu 2016 se s Les Charlots znovu setkal k oslavě jejich 50. výročí, vystoupil naživo po téměř 40leté přestávce. V roce 2014 se vrátil k Les Charlots a zůstává členem. Fechnerova kariéra trvala 43 let a zahrnovala role v televizních seriálech i filmech. V roce 2008 se objevil ve Vivement dimanche s Les Charlots a v roce 2013 se stal členem 'Les Grosses Têtes'. V roce 2014 se zúčastnil hudební plavby pro seniory do Španělska a v roce 2012 vydal knihu Définitivement Charlots . V roce 2022 hrál ve hře Les Vieux fourneaux . Fechner utrpěl v roce 2022 cévní mozkovou příhodu (mrtvici). V současné době vede klidný život mimo kameru.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Jacques Peroni

Jean-Jacques Peroni je francouzský humorista, narozený 21. února 1953, i když některé databáze uvádějí rok narození 1955. Vyrůstal v Paříži a navštěvoval lycée Voltaire v 11. obvodu. Jeho otec, Victor Peroni, byl sportovní novinář, který pracoval pro publikace jako L'Equipe, France Football a Football magazine. Peroni zahájil svou kariéru psaním her v kavárenských divadlech v 70. letech, někdy spolu s Jean-Paulem Sèvres a dalšími humoristy jako Jean-Hugues Lime. Je ženatý a má syna jménem Jules. Peroniho komediální styl zahrnuje hříčky a slovní hříčky, často popisovaný jako ostrý jazyk a růžové myšlení. Psal a účinkoval v hrách včetně 'Couple moi l'souffle' (1979), 'Les blaireaux sont fatigués' (1982) a 'J'aurais pu être votre fils' (1982). Od roku 1982 se účastnil televizní show 'Le Théâtre de Bouvard'. Přispíval také do časopisů jako Hara-Kiri a La Grosse Bertha. Často je zmiňován jako Peroni. Jeho tvorba je popisována jako ostrá, ale vtipná, a nešetří nikoho – ženy, umělce, politiky ani tabu témata. Významná část nedávné kariéry Peroniho se soustředila na jeho spolupráci s Laurentem Gerrou. Společně moderovali pořad 'En route vers l'an débile' na Europe 1 a později 'Le Grand Juron' a 'Un doigt dans l'actu' na RTL od roku 2007. Vytvořili Laurentův první sólový program v roce 1999 a pokračovali ve spolupráci i u dalších pořadů. Je autorem tří CD, které interpretoval Laurent Gerra: 'Ma cabane au fond du jardin' (single) a kompilace 'RTL Élections matinales' a 'Élections matinales volume 2'. Peroni se pravidelně účastnil rozhlasového pořadu 'Les Grosses Têtes' od května 1998 do dubna 2021 a čtyřikrát v něm vyhrál Le Grand Concours des Grosses Têtes (2004, 2005, 2006, 2008). V březnu 2021 veřejně kritizoval pořad 'Les Grosses Têtes' a Laurenta Ruquiera, což vedlo k jeho odchodu po 22 letech. Je autorem několika knih, včetně 'Les Carnets d'un malfaisant' (2004) a 'Remettez-nous ça' (2008).

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Marie Bigard

Jean-Marie Bigard, narozený 17. května 1954 ve Fontaine-Luyères v departementu Aube, je francouzský komik, herec, spisovatel a režisér. V současné době je mu 72 let. Pochází z rodiny, kde byl čtvrté a poslední dítě skromné rodiny; jeho otec byl řezník, který přestal pracovat kvůli zdravotním problémům, a jeho matka pracovala u poddodavatele v automobilovém průmyslu. Léta trávil na statku v Aube s prarodiči z matčiny strany. Bigard měl problémy se školou, musel opakovat čtvrtý ročník, ale ve 16 letech získal BEP v oboru obecné mechaniky. Krátce pracoval jako čerpací stanice a později založil podnik na prodej starých Citroën Traction Avants. Mezi jeho rané zkušenosti patřila práce ve fabrice za účelem pobírání dávek v nezaměstnanosti a práci barmana v Troyes, aby podpořil svou matku, která trpěla vážnou nemocí. Bigard zahájil svou kariéru vystupováním se stand-up komedií a přispíváním do skečových pořadů. Širší uznání získal v polovině 80. let a napsal přes sto skečů pro pořad 'Třída' s Laurentem Baffiem. Psal také pro komediální skupinu Dummies v programu 'Nikde'. Jeho sólová představení, počínaje 'Řekl jsi Bigard' (1988), jsou ve Francii známá svou vulgárností a konfrontačností. Během své kariéry se Bigard objevil v mnoha filmech, včetně 'Philosophale' (2001), 'Clérambard' (2010), 'Profesionální tajemství Dr. Apfelglücka', 'Arlette', 'The Box' a 'A teď... Dámy a pánové' (2002). Také propůjčil hlas Beefymu ve francouzské verzi filmu 'Little Nicky' a režíroval, psal a hrál v 'Soul-Sister' (1999). Jeho nejlépe hodnocené dílo na Rotten Tomatoes je 'A teď... Dámy a pánové' s hodnocením 47 %. Bigardova kariéra se rozšířila nad rámec filmu a televize; vystupoval v aréně Paris-Bercy a na stadionu Stade de France. Od roku 2014 do roku 2016 moderoval rozhlasovou show 'Les pieds dans le plat' na Europe 1. Jeho osobní život zahrnuje manželství s Claudií Bigardovou (1991-2009) a Lolou Maroisovou (od roku 2011), se kterou má dvojčata jménem Jules, Florian Jourda a Bella, a také dceru Sashu. Lola Marois veřejně obhajuje Bigardovo právo na svobodu projevu a popisuje jejich vztah jako 'bezpodmínečné pouto'. V poslední době čelil Bigard zdravotním problémům, včetně pádu v březnu 2024, následné potíže s chůzí, rehabilitace a odhalení tří mrtvic (AVC) v červenci. V současnosti je lékařsky řádně sledován a objevil se s Laurentem Baffiem. Navzdory těmto obavám Lola Marois sdílí aktualizace o jeho zdraví a nedávno se objevil v pořadu ‘Tout beau tout n9uf’ 9. června 2026, kde byl popsán jako v dobré kondici.

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Jean-Noël Brouté

Jean-Noël Brouté je francouzský herec narozený 24. září 1962 ve Versailles. Jeho rané vzdělání zahrnovalo dva roky na škole Beaux Arts ve Versailles [3], následované hereckými lekcemi [4]. Dva roky dále zdokonaloval své dovednosti v konzervatoři ve Versailles [5] a dvouletým bezplatným kurzem na Cours Florent [6]. Broutého divadelní debut proběhl pod vedením Benna Bessona, který režíroval 'Mille Francs de récompense' [7], ve které také účinkoval v roce 1990 [16]. Jeho filmová kariéra začala v roce 1984 s 'Souvenirs, Souvenirs' [9] a zahrnovala cameo v 'Coup de foudre' v roce 1983 [8]. Během své kariéry se Brouté objevil v mnoha filmech a divadelních produkcích. Ztvárnil Otto Gazina ve filmu z roku 1998 'Dieu seul me voit' [10], kde hrál také přítele Alberta Jeanjeana ve stejném filmu [11]. Mezi jeho role patří Sainclair v 'Le Mystère de la chambre jaune' (2003), druhý Rouletabilleho [12], a 'Le Parfum de la dame en noir' (2005) [13]. Objevil se také ve filmech jako 'Liberté-Oléron', 'Bancs publics' a 'Adieu Berthe' [14], stejně jako ve filmu 'Le bonheur a encore frappé' v letech 1988 [15] a 1986 [30]. Hrál hlavní roli ve filmu 'Les prouesses de Clément Dujar' (1991) [31] a objevil se v televizním seriálu ‘Navarro’ v roce 1991 [32]. Brouté vydal několik pořadů, včetně 'On s'en fout, nous on s'aime' (1982) [27], 'A nous les garçons' (1984) [28], 'L'épi d'or' (1985) [29] a 'Le bonheur a encore frappé' (1986) [30]. V poslední době se Brouté podílel na několika divadelních produkcích. Od roku 2016 do 2017 vystupoval v 'Le Bourgeois gentilhomme' [22], kde hrál roli krejčího, Covielle, v představení oslavujícím 350. výročí hry [55-57]. Produkci, kterou režíroval a v níž hrál Denis Podalydès, je comédie-balet s hudbou od Lullyho a kostýmy navrženými Christianem Lacroixem [58-60]. Objevil se také ve 'Le Triomphe de l'amour' (2018) [23], 'Une des dernières soirées de carnaval' (2019) [24], 'Un mois à la campagne' (2022-2023) [25] a je naplánován pro 'Nous, les héros' v roce 2025 [26]. Brouté spolupracoval s Laurentem Baffiem na několika projektech, včetně 'Sans filtre' [48-49] a dříve na 'Sexe, magouilles et culture générale' v roce 2001 [50], přičemž pracoval po boku týmu 'joyeux drilles' [53]. Objevil se také ve 'Le Comique' [54] a hrál hlavní roli ve 'Adieu Berthe - L'enterrement de mémé' (2011) [46].

Zobrazit profil

Ověřený Nenárokováno

Francie

Muriel Robin

Muriel Robin je francouzská humoristka, herečka, režisérka a divadelní režisérka, narodila se 2. srpna 1955 v Montbrisonu (Loire). Jejími rodiči byli Antoine Robin a Aimée Marie Joséphine Rimbaudovi, obchodníci s obuví. Byla nejmladší ze tří dcer, měla dvě sestry, Nydii a Martine. Po potížích se školou a dvakrát neúspěšné maturitě pracovala v rodinném obchodě s obuví od roku 1975 do roku 1976. V roce 1977 se přestěhovala do Paříže, aby studovala herectví na Cours Florent, a následně byla přijata do Conservatoire national supérieur d'art dramatique de Paris, kde v roce 1980 s vyznamenáním absolvovala. Po absolvování konzervatória se krátce vrátila k prodeji obuvi v Saint-Étienne. Její kariéra nabrala na obrátkách, když se v roce 1981 připojila k divadelní společnosti Rogera Loureta, Les Baladins en Agenais, v Monclar, kde se seznámila s Eliem Semounem a Annie Grégorio. Humorní styl Muriel Robin zahrnoval spolupráci s Pierrem Palmadem, kterého považovala za svého mužského alter ega. Spolu s ním napsala a hrála ve 'Maman ou Donne-moi ton linge, je fais une machine' v roce 1987 a získala širší veřejné uznání díky televiznímu pořadu 'La Classe' ke konci 80. let. Její první sólové představení 'Les majorettes se cachent pour mourir' uvedeno v roce 1988, režíroval Roger Louret. V 90. letech se objevila v hrách jako 'Tout m’Enerve', 'Bedos-Robin', 'Feu la Ma La Mère' a 'On purge Bébé' a hrála ve filmech jako 'Les Visiteurs 2' v roce 1997. V roce 2007 získala Mezinárodní Emmy Award za svou roli v televizním filmu "Marie Besnard, l'empoisonneuse." Od roku 2001 se zapojila do 'La Chaine de l’Espoir' a podporovala koncerty Enfoirés od roku 1992 do roku 2007. V současné době připravuje nové představení, které spojuje surrealistickou fantazii s citlivou poezií, s cílem 'opět okouzlit' život.

Zobrazit profil